Lucienne

Veřejná politika je disciplína propracovávající a aplikující výkladové rámce sociologie, ekonomie, politických věd, práva, teorie řízení a dalších oborů k analýze a prognóze procesů formování a uplatňování veřejných zájmů vážících se na řešení diferencovaných sociálních problémů. Věnuje se přitom institucionálnímu zprostředkování těchto procesů veřejným, občanským a do jisté míry i komerčním sektorem v poloze, která je využitelná politickou praxí.

Veřejný zájem je zřejmě tím, co by si lidé vybrali, kdyby viděli jasně, racionálně a jednali nezaujatě a benevolentně (Lippman). Pojem má v sobě kontroverzně zahrnuto napětí mezi individualistickou konotací pojmu zájem a k celku vztaženou konotací pojmu veřejný, má tudíž popisnou sílu, ale také silný hodnotový náboj, jeho vymezení je živým sociálním a politickým procesem, jde o zájmy jednotlivců, kteří jsou součástí daného společenství a jde tedy také zároveň o individuální genezi veřejných zájmů. Veřejný zájem může být generován i autonomními nároky na fungování a rozvoj státních útvarů, vyplývající z rostoucí dělby práce a diferenciace jejich činností – společenská geneze veřejných zájmů. V tomto také existují i konflikty různých „veřejných zájmů" ať už vázaných na různá společenství nebo sociální skupiny, či na soupeřící hodnotové orientace nebo vize světa a postavení člověka v něm. Korporativní demokracie je schopna lépe směřovat přes artikulované skupinové zájmy k uspokojení veřejných zájmů. Procesy identifikace, formulace, prezentace, uznávání a uspokojování veřejných zájmů se zabývá veřejná politika.

Veřejná politika se zajímá spíše o sociální a politické procesy vedoucí k uspokojení těch konkrétních, diferencovaných lidských potřeb příslušníků těchto společenství, jejichž uspokojení nemůže být zprostředkováno výlučně soukromým sektorem. V tom se liší od politiky jako specializované, dělbou práce profesionalizované lidské činnosti, bezprostředně vázané na reprezentaci a střet diferencovaných zájmů a boj o moc, a to na úrovni zajišťující existenci a přežití celých relativně autonomních společenství. Sociální politika je zkoumání procesu tvorby a realizace politiky  dotýkající se vztahu jedinců a sociálních podmínek jejich života.

Aktivní veřejná politika se snaží anticipovat možná ohrožení a v předstihu adekvátně reagovat na možný vývoj, zatímco reaktivní veřejná politika  reaguje až když je veřejný zájem reálně ohrožen. Liberální veřejná politika zasahuje až tam, kde individuální zájem ohrožuje uznaný veřejný zájem, paternalistická veřejná politika  prosazuje uznaný veřejný zájem často bez ohledu na možnou újmu zájmů individuálních.

Veřejný sektor, který ovlivňuje mnoho jedinců a institucí a kde se formuluje a realizuje veřejný zájem, je protikladem soukromého sektoru, který je veden soukromými zájmy. Prolínání soukromého a veřejného sektoru probíhá v celé řadě případů – neziskové organizace uspokojující veřejné zájmy, QUANGOs (quasi non-governmental organizations) – formálně nevládní nezávislé instituce závisející na politice vlády, povinné pojištění, spolufinancované státní a soukromé univerzity a tzv. welfare mix – spolupráce institucí veřejného i soukromého sektoru. Veřejný a soukromý sektor rozlišujeme podle 6-ti kritérií: politická moc, spotřeba a investice, povaha rozhodování, poskytování statků (dávek a služeb), vlastnictví, zaměstnanost.

Rozdíl mezi veřejnou politikou a veřejnou správou jako praktickými činnostmi – veřejná správa  zahrnuje zaběhnuté, rutinně se opakující činnosti v rámci předem daných regulativů, zatímco veřejná politika je tvorbou čehosi nového, překračujícího stávající praxi uplatňování veřejného zájmu.

Hodnotové základy veřejné politiky jsou sdílenými hodnotami, které se vyvíjejí od dob, kdy bylo nutné ustavit obecné normy chování a způsoby řešení základních životních situací, nejdříve byly přenášené ústně (20-30 tisíc let př.n.l.), později písemně. Společným jmenovatelem všech dob jsou lidská práva. Zatímco v 18. století se formovala občanská práva a v 19. století práva politická, 20. století bylo ve znamení formování práv sociálních. V soudobé společnosti panuje pluralita názorů, která významně pomáhá šíři adaptability, avšak je potřebné společné kriteriální zakotvení umožňující komunikaci o tom, co je a co už není veřejný zájem. Teoretikové „nové pravice" hájí stanovisko, že svoboda a rovnost jsou neslučitelné, protože víra v „sociální spravedlnost" v politické činnosti musí vést stále blíže k totalitnímu systému. Oproti tomu „egalitářští" teoretikové dovozují, že svoboda a rovnost slučitelné jsou.  Nutností k porozumění lidským schopnostem je rozlišovat negativní (nepřítomnost překážek) a pozitivní (co daná osoba může či nemůže dosáhnout) pojetí svobody. Další hledisko je sledování vzájemných podmíněností lidského, ekonomického a sociálního rozvoje lidské bytosti – pojem lidských zdrojů.

Ucelené hodnotové soustavy – ideologie – politické doktríny jsou nutnou součástí komunikace v politickém diskurzu, zároveň jsou silně zjednodušeným rámcem porozumění a interpretace sociální skutečnosti. V pluralitním politickém uspořádání s možností svobodného střetu názorů je větší možnost korekce zkreslení a dezinterpretace sociální skutečnosti a tím se otevírá prostor pro potřebné změny.

Normativní modely veřejných politik

Utilitarismus – zajištění maximálního blaha pro maximální počet lidí.

Rawlsův princip spravedlnosti – maximalizace výhody nejméně preferovanému za předpokladu, že všem jsou poskytnuty nejméně takové životní podmínky jako tomuto nejvíce handicapovanému jedinci.

Neoliberalismus (libertinismus) – funkce státu je třeba redukovat na nezbytné minimum.

Úplné rovnostářství – Rudí Khmérové v Kambodži – absolutní rovnost neexistencí směny.

Zachování institucionálních hodnot – konzervatismus – Lépe, než hledat optimální distribuci zdrojů, je sázet na fungování osvědčených sociálních, ekonomických a politických institucí a pravidel, z nichž se mohou příslušné distribuce odvíjet.

Zmenšení nerovností – Trh je třeba doplnit přerozdělováním zdrojů prostřednictvím veřejných rozpočtů a služeb.

Kritérium lidské důstojnosti – Člověku štěstí zaručit nelze, nicméně důstojné podmínky pro život ano – maximální odstranění lidského neštěstí a utrpení – důstojné přežití je relativní pojem vztažený ke konkrétním kulturním a ekonomickým realitám dané země (Sen).

Udržitelný způsob života – model místo člověkostředný životostředný – koncentrován na život všech živoucích tvorů na planetě Zemi. Schweitzerova nauka úcty k životu reflektuje nové globální hrozby lidské civilizaci.

Závěrem bych mohla říci, že vycházím-li ze skutečnosti, že každý bod na škále přístupů k veřejné politice má svou vlastní funkci a užitečnost v závislosti na zvolené perspektivě pohledu na lidstvo jako celek, nejblíže mému cítění je model udržitelného způsobu života. Nejenom, že koreluje s ekologickým pohledem, ale je mi bytostně vlastní zodpovědnost za život všech živoucích tvorů na planetě Zemi. Realizace reklamní kampaně v Brně za zvýšení atraktivity třídění odpadu „třídí ten a ten" je maličkou vlašťovkou na téma udržitelnosti života, zvlášť, když Brno třídí pouze ostudných 16% komunálního odpadu a ani politika 500 korun českých ročně na osobu za zpracování odpadu není nijak zvlášť motivující k třídění odpadu občany. Jen houšť a větší kapky a možná se i naše děti dožijí něčeho zeleného a nebudou to jen zelenající se smeťáky!

linkuj.cz vybrali.sme.sk