Tenhle díl, pátý, začnu příběhem, který se mi stal nedávno. Je protkán dobrodružstvím, kdy nevíte, co se stane, na co natrefíte za dalším rohem...
Tyto tóny jsem zvolila jako další z možných způsobů dostání se do transu, kdy budu moci mluvit s tím, koho zavolám. Tiše se pohupuji do rytmu a vyvolávám. Nedaří se. Žádná z mých známých bytostí se mnou nechce mluvit i když situace je příznivá jako vždycky. Zjišťuji proč, koukám do své křišťálové koule a najednou, co to? Koule kouká na mě. A tak jsme na sebe koukali s šamanem jehož jméno by se dalo přeložit asi jako „Ten, kdo potají čeří hladinu".
Byl holohlavý, pomalovaný bílými čarami, velmi štíhlý, ne moc vysoký a držel takové kopí s peříčky, trčely z něj ještě provázky a nějaké květy. Působil dost nepřístupně. Zahleděla jsem se do koule a propadla dovnitř.
Dýchla na mě džungle, vlhký omamný vzduch sytý vůněmi a tóny. Bubny duněly, duněly také zvláštní dechové nástroje, rytmus ovlivňoval vše. Dum dum dum dum dum. Ptáci skřehotali, kolem byly stromy a vysoká tráva v takové tmavě zelené barvě, čas od času něco šustilo nebo se hýbalo, nikdy jsem nezažila takovou situaci v českých luzích a hájích. Tam bylo vše jiné, hlasité, nezvyklé, cizí, strašidelné.
O kus dál se ozývaly divné skřeky domorodců při svém přivolávacím rituálu. Všichni byli pomalováni obrazci nakreslenými bílou barvou, asi hlinka nebo tak něco. Ženy měly obnažené pomalované prsy, zpívaly své zpěvy. U toho jen tak stály a houpaly se v bocích, tleskaly nebo se připojovaly k rytmu takovými dřívky, kterými o sebe tloukly. Každý na něco hrál nebo tancoval. Byla cítit energie a extáze z celého toho rituálu.
Evidentně mě nikdo nevnímal, každý si hleděl svého. I ten šaman. Ale ten o mě věděl. Jenom si mě nevšímal. Byla jsem takový neviditelný návštěvník. Chvíli jsem se dívala a potom jsem se přidala. Tančila jsem kolem ohně a byla jsem šťastná. Cítila jsem se naplněná energií, bouřila jsem tam s ostatními a zapomněla na svět kolem sebe. Zajímavé bylo, že pro mě tam bylo místo. Nikomu jsem se nemotala do cesty. Prostě tam bylo místo i pro ty, co nejsou vidět.
Tento rituál slouží k tomu, aby se potomci spojili s předky a lidské bytosti se zvířecími. Člověk s přírodou, minulost s přítomností vytváří budoucnost. Bosé nohy tančí v suchém prachu ve složitém obrazci, po nějaké době rozeznávám stejný obrazec na zvláštních štítech, které mnoho tanečníků má a mává s nimi ve vzduchu. Každý tančí své a přitom je vše tak kolektivní. Vyložené souznění duší.
A duše přicházejí. Duše předků, které byly vyzvány ke spojení se světem živých. Duše zvířat zabitých a duše mazlíků, kteří odešli na druhou stranu stále milováni. Najednou je tam mnoho duší, mnoho bytostí. A mnoho barev. Tak barevný svět - nádhera. Tanečníci umdlévají a stále tančí jak tančící dervišové. Tum tum tum - tum - tum tum tum tum - tum - tum. Ani nevnímají. Cítí tlak na svých tělech, tlak bytostí přišlých z jiného světa. Tančí pro ně a ony tančí s nimi. Jedni pro druhé a druzí pro první. Nádherná symbióza pohybu a rytmu, plno emocí a napětí. Ještě nějakou dobu jsem s nimi pobývala a potom jsem se stáhla zpátky.
Uff, bylo to náročné. A přitom to začalo tak nevinně - změnou hudební kulisy. I když hodně moc závisí na osobě, která vyvolává, tak některé věci prostě přijdou samy i když se o ně nesnažíte. Při vyvolávaném kontaktu můžete nejenom vyvolat něco nebo někoho jiného, ale jak vidíte na tomto příběhu, i s vámi se může něco nebo někdo spojit ani nevíte jak. Stačí málo. Měla jsem asi štěstí, oni měli rituál, měli cíl, mě si nevšímali a nic špatného se nedělo, ale nemuselo tomu tak být. To jsem ale nemohla vědět dopředu. Pro mě to byl ohromující zážitek.
Mezi základní pravidla pro nečekané situace bych zařadila tyto body:
