Lucienne

Jaké jsou základní rysy totální instituce?

„Termínem "totální instituce" označuje Goffman ty organizace, které vytvářejí pro své členy prostředí, jež se v zásadním ohledu liší od životního světa, tak jak je znám běžným občanům moderní společnosti. Goffman definuje totální instituci jako místo, které slouží současně jako bydliště i pracoviště a v němž větší počet podobně situovaných jedinců odříznutých na delší dobu od vnější společnosti vede společně navenek uzavřený a formálně spravovaný způsob života (Goffman 1961)."[1] (K128-9)

Společným rysem totálních institucí je skutečnost, že pod jednou střechou a pod dohledem jediné autority spojují všechny aktivity člověka (spánek, práce, volný čas...) za účelem naplňování proklamovaného cíle instituce. Dalším důležitým rysem je zpřetrhání rodinných, profesních a občanských svazků.

„Člověku je zabráněno, aby své tělo, jednání, a dokonce i myšlení mohl držet stranou kontaktu s cizími osobami a věcmi. Nikdy není zcela sám, vždy je buď přímo vystaven pohledům druhých, anebo nemůže tuto možnost alespoň vyloučit."[2] Lze proto hovořit o depresonalizaci existence člověka umístěného v totální instituci.

„Goffman rozlišuje pět skupin totálních institucí:

1. Instituce ustavené za účelem péče o ty, o nichž se soudí, že o sebe
sami pečovat nedokáží (lidé přestárlí, sirotci, osoby silně tělesně či
mentálně postižené atd.).

2. Zařízení pro osoby, které o sebe pečovat nedokáží, a navíc mohou
být z různých důvodů pro společnost nebezpečné (např. lidé trpící na­kažlivými chorobami, nebezpeční šílenci apod.).

3. Instituce zřízené kvůli ochraně společnosti před nebezpečnými
osobami. Zde nejde o blaho chovanců, nýbrž o ochranu druhých (vě­zení, ústavy pro převýchovu nezletilých, sběrné tábory).

4. Zařízení pro realizaci určitých technických záležitostí souvi­sejících s provozem společnosti (kasárna, námořní lodě, internátní
školy apod.).

5. Zařízení, jež mají umožnit svým obyvatelům stáhnout se ze světa
(kláštery a azyly nejrůznějšího druhu)."[3]

Uveď na příkladu vězení.

Vězení lze chápat jako nejtypičtější příklad totální instituce, neboť je „vyčerpávajícím disciplinárním aparátem, a to v několika ohledech: musí brát v potaz všechny rysy jedince, jeho tělesný výcvik, jeho pracovní způsobilost, jeho každodenní vedení, jeho morální postoj, jeho nadání; vězení je, daleko víc než škola, dílna či armáda, jež vždy implikují jistou specializaci, „vše-disciplinární". Vězení navíc nemá žádný vnějšek ani žádnou mezeru; nepřestává v činnosti, dokud není jeho úkol dokonale naplněn; jeho působení na jedince musí být nepřetržité: je to ustavičná disciplína. Vězení má konečně nad vězněnými téměř naprostou moc; má své vnitřní mechanismy represe a trestu: je to despotická disciplína. Dovádí do krajnosti všechny procedury, které nacházíme v ostatních disciplinárních zařízeních. Je třeba, aby bylo tím nejmocnějším soustrojím pro vnucení nové formy zkaženému jedinci: jeho způsob jednání je vnucení totální výchovy"[4]

Jako základní principy mechanismu vězení uvádí Foucault izolaci, práci jako činitele proměny a modulace trestu (podmínečné propuštění, různé úlevy či naopak zpřísnění režimu atd).

Proč zrovna na modelu vězení je možno demonstrovat fungování institucí ve společnosti?

I přesto, že je vězení totální institucí, která člověka vytrhává z normálního života, demonstruje ve své všeobjímající totalitě i fungování ostatních institucí ve společnosti, neboť „repro­dukuje, i když poněkud zesíleně, všechny mechanismy, kte­ré nacházíme v rámci celé společnosti? Vězení: poněkud přísnější kasárna, škola zbavená shovívavosti, ponurá dílna - to vše jsou nicméně pouze kvantitativní rozdíly."[5]

V čem se totální instituce liší od ostatních institucí?

Totální instituce se nicméně od ostatních institucí výrazně liší. „Totální instituce přejímají veškerou zodpovědnost nad svými cho­vanci po celý čas jejich pobytu. Jejich dohled se neomezuje na oblast pracovních aktivit, jak je to běžné v moderních společnostech. Život v nich je neslučitelný se dvěma podstatnými rysy moderní spo­lečnosti:

1.    Neexistuje zde svobodný smluvně uzavřený kontrakt vymezující
vztah mezi odvedenou prací a získanou odměnou. Všechny aktivity,
včetně pracovních, mohou být v různé míře vynucovány.

1. Neexistuje zde instituce rodinného života a domácnosti."[6]

Dalším podstatným odlišujícím rysem, zvláště v dnešní společnosti, jež uzákoňuje povinnost institucí podávat informace, je skutečnost, že „chovanec naopak nemá možnost získávat žádné informace týkající se rozhodování o jeho vlastních osudech."[7] Je otázkou, kdy tento rys vymizí alespoň v institucích léčebných.

Další významná odlišnost je dána právem každého příslušníka aparátu instituce disciplinovat každého chovance. V běžné společnosti existuje podobný vztah mezi policií a občany, kteří se dopustili trestného činu nebo přestupku. V totální instituci ovšem bývá podrobeno této disciplíně podstatně širší spektrum projevů než v běžné společnosti. Dochází k potlačení i marginálních projevů autonomního chování, hovoříme o „mortifikaci osobnosti"[8].

Jaké jsou základní principy Panoptikonu?

Tato forma absolutního dohledu, která souvisí i s nástrojem modulace trestu, má svůj předobraz v benthamovském Panoptikonu. „Jedná se o typ vězeňské budovy, kterou navrhl filozof Jeremy Bentham. Díky specifickému designu bylo dosaženo toho, že vězni byli jednak vzájemně izolováni, a navíc si nebyli jisti, kdy a jestli vůbec jsou pozorováni."[9]

„Téma Panoptikonu - současné dohlížení a pozorování, jistota a vědění, individualizace a totalizace, izolace a transparence - nachází ve vězení privilegované místo svého uskutečnění. Ačkoli panoptikální procedury, jakožto konkrétní formy vykonávání moci, byly velice rozšířené přinejmenším v rozptýleném stavu, byly to téměř výhradně vězeňské instituce, kde mohla být Benthamova utopie plně uskutečněna v materiální formě."[10]

S neustálým monitorováním člověka je spojen sběr informací o něm jako nástroj jeho přeměny.

Uveď na příkladech.

Už od počátku existence vězeňství byl kladen velký důraz na tento rys totální instituce. Dohled měl vést nejen k snadnému monitorování vězňů, ale měl také zabránit nežádoucímu chování vězně, zvláště pak pokusům o útěk. V současné době nepochybně této funkci totální instituce napomáhají moderní technologie v podobě sofistikovaných kamerových systémů apod. Téma Panoptikonu se ovšem netýká pouze totálních institucí, ale celé společnosti vůbec, například v rámci „protiteroristických opatření".

Proč mluvíme o totálních institucích jako příkladech potlačení a restrukturalizace systému osobnosti?

Totální instituce vždy sledují jako svůj proklamativní cíl přeměnu osobnosti chovance – ať již jde o uzdravení z nemoci, o vytvoření dobrého vojáka nebo řeholníka, nebo o transformaci „zločinné mysli" delikventa.  Základním nástrojem této přeměny je především odosobnění člověka, tedy výše zmíněná depersonalizace existence člověka vedoucí k mortifikaci jeho osobnosti. Jedná se tedy o snahu „vymazat" původní nastavení osobnosti a implantovat nové vzorce chování. Nutno dodat, že proklamativní a skutečný cíl totálních institucí se mohou ve skutečnosti lišit. V léčebném či vězeňském zařízení nemusí být skutečným cílem uzdravený či polepšený člověk, ale člověk poslušný, s nímž není mnoho práce a minimalizují se náklady na jeho pobyt v instituci.

Uveď příklad.

Klasickým příkladem této praxe je právě vězení, které „bylo od počátku „legálním zadržením" spojeným s korektivním doplňkem, či spíše podnikem určeným k modifiková­ní jedinců, jemuž zbavenost svobody umožnila fungovat v právním systému. Uvěznění za účelem potrestání zkrátka pokrývalo od počátku 19. století zároveň zbavenost svobody i techniku transformování jedinců."[11] Od počátku bylo cílem trestu „překódování existence dosti odlišné od čirého právního zbavení svobody."[12]

Literatura:

Foucault, M. 2000: Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin. Část IV, Kapitola 1.: Vězení.

Keller, J. 1996: Sociologie byrokracie a organizace. Praha: Slon. Kapitola 8.: Totální instituce

Foucaultovské kolokvium; in: Ikaros – elektronický časopis o informační společnosti, http://www.ikaros.cz/node/3555

[1]             Keller, J. 1996: Sociologie byrokracie a organizace. Praha: Slon. Kapitola 8.: Totální instituce, s. 128-9

[2]             Keller, J. 1996: Sociologie byrokracie a organizace. Praha: Slon. Kapitola 8.: Totální instituce, s. 131

[3]             Keller, J. 1996: Sociologie byrokracie a organizace. Praha: Slon. Kapitola 8.: Totální instituce, s 129

[4]             Foucault, M. 2000: Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin. Část IV, Kapitola 1.: Vězení, s. 325-6

[5]             Foucault, M. 2000: Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin. Část IV, Kapitola 1.: Vězení, s. 321

[6]             Keller, J. 1996: Sociologie byrokracie a organizace. Praha: Slon. Kapitola 8.: Totální instituce, s 130

[7]             Keller, J. 1996: Sociologie byrokracie a organizace. Praha: Slon. Kapitola 8.: Totální instituce, s 132

[8]             Keller, J. 1996: Sociologie byrokracie a organizace. Praha: Slon. Kapitola 8.: Totální instituce, s 132

[9]             Foucaultovské kolokvium, in: Ikaros, http://www.ikaros.cz/node/3555

[10]          Foucault, M. 2000: Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin. Část IV, Kapitola 1.: Vězení, s. 344

[11]          Foucault, M. 2000: Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin. Část IV, Kapitola 1.: Vězení, s. 322

[12]          Foucault, M. 2000: Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin. Část IV, Kapitola 1.: Vězení, s. 326

linkuj.cz vybrali.sme.sk