Lucienne

Jaké instituce tvořily diskursivní buržoazní veřejnost a jaká je vazba těchto institucí na sociální zázemí a povahu veřejnosti?

Institucí veřejnosti je publikum, jakožto adresát, konzument a kritik kultury a literatury. To postupně přestává být záležitostí dvora a šlechty, stává se záležitostí měšťanstva a mezi aristokratickou společností a měšťanskými intelektuály si své rovnoprávné postavení začínají získávat vzdělanci. „Sféra publika vzniká v širších vrstvách měšťanstva nejprve jako rozšíření a současně doplnění intimní sféry nukleární rodiny."[1]

Vznikaly salony (Francie), kavárny (Anglie) a stolní společnosti (Německo), jež vytvářely prostředí pro nové publikum. „Jejich společným rysem je organizování diskuse soukromých osob, která se stává diskusí permanentní; mají společnou celou řadu institucionálních kritérií."[2] Idea publika díky nim získávala svou institucionální podobu. Později tuto roli převzal tisk; diskuse je tak „přenášena do jiného média, aby tam pokračovala a prostřednictvím četby opětovně pronikla do původního média konverzace."[3]

„Publikum náruživě tematizuje sebe sama ve veřejném rozvažování soukromých osob a hledá vzájemné dorozumění a osvětu. Jeho zkušenosti totiž pramení ze zdrojů specifické subjektivity: jejím domovem, v doslovném smyslu, je sféra patriarchální nukleární rodiny."[4]

Ta, jak známo, je výsledkem proměn rodinných struktur, které si již po staletí razí cestu spolu s kapitalistickým revolučním převratem, a upevňuje se jako typ, jenž je v měšťanských vrstvách dominantní.

Nutno však podotknout, že „"Velké" publikum, které se difuzně vytváří mimo rané instituce publika, je ovšem v poměru k mase venkovské­ho obyvatelstva a městského „lidu" ještě stále příliš omezené."[5]

Institucí soukromí je zmíněná patriarchální nukleární rodina, která je institucionalizací soukromí ve vztahu k publiku.

„Sféru trhu označujeme jako sféru soukromou; sféru rodiny, jakožto jádro soukromého, jako sféru intimní. Intimní sféra je pokládána za cosi, co je nezávislé na sféře soukromé, a přitom je ve skutečnosti hluboce zapletena do potřeb trhu."[6]

„Tři momenty - dobrovolnost, společenství lásky a vzdělání - se spojují v jeden pojem oné humanity, která má být jako taková vlastní lidstvu."[7]

„Samostatnosti vlastníka na trhu a ve vlastním podniku v každém případě odpovídala závislost ženy a dětí na otci rodiny; soukromá autonomie v oblasti podnikání se v rodině změnila v autoritu a učinila onu dobrovolnost, na kterou si individua činí nárok, čímsi iluzorním."[8]

„Rozvinutá občanská veřejnost je založena na fiktiv­ní identitě soukromých osob shromážděných v publikum v jejich rolích jak vlastníků, tak i lidí."[9]

Jaké instituce tvořily institucionální podhoubí moderní veřejnosti (sociální základna moderní veřejnosti)?

Před zpochybněním veřejné moci se formuje zárodečná forma politicky činné veřejnosti, založená na zkušenosti soukromí a instituci patriarchální nukleární rodiny odlišné jak od „otevřeného domu" šlechty, tak od široké rodiny venkovského lidu. Dochází k privatizaci života, hovoříme o „autonomii soukromých osob, jejímž základem je disponování majetkem."[10]

Tato zkušenost je spjata se vznikem třetího stavu, měšťanstva. „Měšťané jsou soukromé osoby; jako takoví „nepanují". Jejich mocenské nároky vůči veřejné moci proto nejsou namířeny proti koncentraci panství, které by mělo být „rozděleno"; útočí spíše na princip existujícího panství."[11] Spojnici mezi tím, co zbylo z rozpadající se dvorské veřejnosti, a zárodečnou formu nové – občanské – společnosti tvoří veřejná kritika.

„Politická veřejnost vyrůstá z veřejnosti literární; prostřednictvím veřejného mínění plní funkci prostředníka mezi státem a potřebami společnosti."[12] „Zatímco rané instituce občanské veřejnosti jsou svým původem spjaty se šlechtickou společností, která se odděluje od dvora, je „velké" publikum, které se vytváří v divadlech, muzeích a na koncertech, měšťanským publikem také pokud jde o kritéria jeho sociálního původu. Jeho vliv začíná převažovat kolem r. 1750."[13]

Jakou měly tyto instituce funkci při formování buržoazní veřejnosti?

„Proces, v němž je vrchnostensky reglementovaná veřejnost osvojována publikem rozvažujících soukromých osob a v němž se etabluje jako sféra kritiky veřejné moci, se uskutečňuje jako přeměna funkce literární veřejnosti, která je již vybavena institucemi publika a platformami diskuse. Jejich prostřednictvím vstupuje zkušenostní souvislost soukromí vztaženého k publiku i do politické veřejnosti. Zastoupení zájmů privatizované sféry směnného hospodářství je interpretováno pomocí idejí vzešlých z půdy intimity nukleární rodiny: humanita má své přesné místo právě tady, a nikoli, jak by to odpovídalo jejímu řeckému vzoru, v samotné veřejnosti."[14] Dochází k psychologické emancipaci, jež odpovídá emancipaci politicko-ekonomické.

„Tyto soukromé osoby se okamžitě domáhají vrchnostensky reglementované veřejnosti jako opozice vůči samotné veřejné moci, aby se s ní střetly o všeobecná pravidla styku ve sféře směny zboží a společenské práce, tedy ve sféře, která je v zásadě privatizovaná, má však veřejný význam. Prostředek tohoto politického střetu je specifický a nemá v dějinách žádný precedens: je jím veřejné rozvažování."[15]

Do popředí se dostávají měřítka „rozumu" a formy „zákona", jímž chtělo publikum panství podřídit a tím změnit jeho podstatu.

Diskuse v publiku předpokládá, „že se problémem stávají oblasti, které dosud nebyly zpochybňovány. „Obecné", jímž se publikum kriticky zaměstnává, zůstávalo vyhrazeno interpretačnímu monopolu církevních a státních autorit a zaznívalo nejen z kazatelen, nýbrž i ve filosofii, v literatuře a v umění ještě i poté, co již vývoj kapitalismu pro určité sociální kategorie vyžadoval racionální jednání zaměřené na informaci, na stále větší množství informací. Avšak v té míře, v níž jsou. filosofická a literární díla, umělecká díla vůbec, vytvářena pro trh a trhem zprostředkována, začínají se tyto kulturní statky stále více podobat informaci: jakožto zboží se v zásadě stávají obecně přístupnými. Nejsou již nadále součástí reprezentace církevní či dvorské veřejnosti; právě to je míněno ztrátou jejich aury, profanací jejich kdysi sakrální povahy."[16]

„Majitelé zboží se jistým způsobem mohou pokládat za autonomní osoby v té míře, v níž se osvobodili od státních direktiv a kontrol, rozhodují svobodně podle měřítek rentability, nikdo není nucen k poslušnosti a je podřízen pouze anonymní ekonomické racionalitě fungujících zákonů, která je, jak se zdá, trhu vlastní."[17]

„V občanské veřejnosti se rozvíjí politické vědomí, které proti absolutnímu panství artikuluje pojem a požadavek všeobecných a abstraktních zákonů, a učí se konečně potvrzovat i sebe sama, totiž veřejné mínění, jako jediný legitimní zdroj těchto zákonů."[18]

Obecně platné zákony, oproti vrchnostenským dekretům, „zajišťují prostor pro jednotlivou osobu, jelikož platí obecně; zajišťují prostor pro to, co je nejsubjektivnější, jelikož jsou objektivní, a dále pro to, co je nejkonkrétnější, jelikož jsou abstraktní."[19]

[1]          Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 117

[2]          Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 98

[3]          Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 107

[4]          Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 109

[5]          Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 100

[6]          Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 122

[7]          Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 112

[8]          Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 113

[9]          Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 123

[10]        Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 112

[11]        Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 88

[12]        Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 91

[13]        Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 108-9

[14]        Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 118

[15]        Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 87

[16]        Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 99

[17]        Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 112

[18]        Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 121

[19]        Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia. Část II. Sociální struktura veřejnosti, str. 121

linkuj.cz vybrali.sme.sk