Lucienne

Stojíme čelem k ní. „Lehněte si," povídá. Všichni si lehneme tak, jak stojíme. „Jak to ležíte?! To vám to musím říkat pořád dokola? Kde máte uši? Musíte si lehnout hlavou ke mně! Že to neví ti, co jsou tu prvně, to chápu, že to neví ti, co sem chodí už nějakou dobu, to je ostuda."

Kdo říkal, že jóga je pro klid mysli a těla? A tak máme už i vlastní Mekku, ke které se všichni obracíme hlavou. Hezké nabíjení energií, že? Jako by na uších v několikametrové tělocvičně záleželo.

„Řekla jsem nohy postavit a pravým kolenem k levé patě. Levé! Nerozumíte?" Zatlačí ukazovátkem do kolena a přiohne ho k patě. Prochází po tělocvičně a pokřikuje, mává ukazovátkem a tlačí nechápavým pacošům nohy tam, kam mají jít. Železný klid sálá z každého švihu.

„A vy? Co je?" Obrací se na jednu starší ženu, která se hlásí o pozornost.

„Mně brali prso a moc to táhne. Mám to dělat?" říká jedna starší žena při cviku, kdy se přetáčíte trupem se skrčenými koleny až na zem, kde zůstáváte několik nádechů a výdechů. Diagonálně to táhne svaly na hrudníku dost slušnou silou.

„Ano. Co řeknu, to má svůj důvod a protože to je opodstatněné, tak to dělejte. Musíte to vydržet. Bederní páteř nemáte poškozenou, tam vám nic nedělali." A žena to vydrží.

Právě tohle jsou situace, které vedou k rakovině. Člověk musí vydržet všechno až se pomalu zhroutí imunitní systém těla. Proč by musela vydržet tohle? To, že za nějakou dobu cvičitelka řekla, že máme dělat vše jen do hranice bolesti, to už té ženě možnost ulevit si v situaci, kdy jí bolestivě táhlo na místě amputace a kdy bylo na místě říci „nedělejte to", nevrátí. Žena je tu poprvé a díky této situaci objevila, že má nad sebou autoritu. Už si nekníkne, protože ví, že je to zbytečné. Autorita se poslouchá na slovo...

Rakovina samozřejmě je průšvih imunitního systému, ale je na místě takový přístup k lidem po chemoterapii, ozařování, operaci? Neblokne se to v nich? Tohle je to pozitivní myšlení? V životě jsem takový přístup na józe nezažila a to jsem ji cvičila pod několika cvičiteli. Vím, jak má vypadat hodina jógy.

Po třech hodinách vyplněných neustálým poukazováním na to, co jsme jako lidi dělali špatně, jak musíme přijít na to, že to musíme dělat dobře, jinak skončíme špatně, protože jedině tady nám ukazují cestu, kterou přežijeme, jsem byla tak otrávená a znechucená, že jsem chtěla skončit. Mám já tohle zapotřebí? V době, kdy si uvolním tělo a mysl vedle mě někdo pokřikuje, chodí s ukazovátkem a pořád mi říká, jak jsem dosud dělala všechno špatně? Co ona o mě ví? Co ksakru ví o nás všech, že nás tak shazuje? A zvolna nabývaná rovnováha vlastními meditacemi, cvičeními a vizualizacemi se s takovým přístupem rapidně ztrácela.

Podvědomí bere to, co mu dáváme, i když je to v tomto případě služba medvědí. Podvědomí bere všechno. Nevyrovnanost, na které ona pracovala, aby nám ukázala, co to je nevyrovnanost, mě odrovnávala. Věděla jsem to a nechtěla jsem to. Tolik práce na sobě a stačí jeden blbec za učitele a je to v háji. Podvědomí už začalo negativní vzorce registrovat a negace mého předchozího několikaletého snažení byla očividná. Začaly se mi zdát divné sny a vůbec se podvědomí začalo bránit. Kolik hodin si ještě nechám cpát do hlavy nesmysly? Jak daleko to nechám dojít?

„Pojďte sem, Lucienne. Uděláme malý test. Je to naprosto fyziologické, ničeho se nebojte. Ukážu vám, jak ruce neudržíte, když budu chtít. Vy se můžete snažit jak chcete a stejně je neudržíte. Připravena? Dejte ruce před sebe a natáhněte je. Teď vám vezmu energii..." řekla a poškrábala mě na pažích. Ruce jsem neudržela. Možná pracovala s mým těžištěm, možná k tomu používala sugesci, možná skupinovou mysl, co já vím. Proč ale brát lidem energii, aby ukázala, že něco nedokážou? „Teď vám energii vrátím." řekla a ruce jsem udržela. Důvody mohly být různé, třeba změna tlaku rukou či místo, na které je položila. „Teď vám energii vezmu takhle..." a sjela rukou od mé hlavy až dolů, „a vy ruce znovu neudržíte." Natáhla jsem ruce, ona zatlačila a ony nekladly žádný odpor. Lehce jsem je svěsila dolů k tělu. „Musíte se snažit. Zatněte ruce, ať na ně mohu zatlačit."

„Já nechci. Nelíbí se mi, co se mnou děláte." Řekla jsem.

„Nemůžete nebo nechcete? Je vám dobře?" Zeptala se ona.

„Je mi dobře. Nechci to. Už se mě nedotýkejte. Nestojím o to." Z pasivní resistence přecházím do aktivního odporu a odmítám spolupracovat.

„To je mi líto, že jste se vyděsila. Jste si jista, že to zvládnete sama? Teď bych vám energii vrátila."

„Ne." Odpovídám a jdu si sednout na žíněnku. A nejsem vyděšená, prostě nevidím důvod další manipulace s mým tělem a mou psychikou. A navíc, než ukazovat sílu, radši se stáhnu. Tady mi to nestojí za to.

 „Směřujte koncentraci na pravý palec u ruky." Udělám to. Mezitím zase začne řečnění o tom, jak se musíme napravit a cvičit a udržovat si tělo, jinak skončíme špatně, jak víme. Pravděpodobně skončíme za trest tady, na józe, domýšlím si cynicky já. Mysl mi sama navazuje a automaticky duplikuje myšlení na levý palec, kvůli vyrovnanosti. Minimálně tohle už je za ty tři týdny vypěstovaný automatismus, nenechat se v nerovnováze. Jediná možnost, jak se nenechat rozhodit na moc dlouho. Negace už poslouchám jen z povinnosti. Oba palce mám prohřáté. Vím, že cíleně prohřívat druhý palec už nebudeme.

„Kdo má prohřátý víc levý palec?" Pár se nás hlásí. „Kdo pravý?" Většina se hlásí. „Kdo oba?" Také se nás pár hlásí.

„Někdy si mysl myslí, že myslí, ale jsou to jenom takové představy, že chci modré z nebe. Kdo si myslí, že má prohřáté oba palce, jenom si myslel, že myslí na pravý palec a neumí pracovat s představami. Takže, teď víte, jak na tom jste."

No vida... Jsem zvědavá, kdy jí docvakne, že ne všichni jsou slepě poslouchající ovce bez sebemenšího mentálního tréninku. Možná to bude ještě letos, možná za pár dalších let. Věčně jí tenhle guruovský komplex vydržet nemůže, byla by škoda, kdyby byla ochuzená o takové poznání. Doufám, že potom to bude stát za to.

Já se halím se do stínu a zavírám oči. Odcházím.

Svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou.

Kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.

(Kollár – Slávy dcera)

linkuj.cz vybrali.sme.sk