Lucienne

Z naslouchání příběhům vzpomínek víc než deseti Varů znalých obyvatel mi bylo smutno a úzko. Když už jsem po tolikáté slyšela: „Jste jenom vši, jenom přívažek v jejich kožiše, žádný peníze z vás nemají, jsou poslední dva hotely, které berou na křížek na poukazy, jinak jsou to samí rusáci, který platěj tvrdejma, skupují to tady a nikoho mezi sebe nepustěj. Hotely jsou cizinců, začínají se zavírat pro „soukromý majetek" karlovarské památeční budovy, které jsou prodané křivě přes bílé koně a Češi jsou jen pro služby ruským pánům. Kolega chtěl koupit byt a řekli mu 5000 euro za metr čtvereční." Po tolikáté jsem si domýšlela poměr projekce pocitů Karlovarákůdo vět o lázeňských hostech a bylo jasné, že poměr je víc než velký.

Jenom vši, jenom služby, jenom přívažek... Nezvaný, nechtěný...

Třetí týden se potýkám s tímto faktem a stále si na něj ne a ne zvyknout. Asi si nezvyknu nikdy. No prostě... Doutnalo to ve mně dlouho. Od doby, kdy jsem ještě jako holka stála ve škole plné komunistických propriet, přes pocity, které jsem popsala v srpnu zde a kdy jsem reagovala na Kojotovo povídání včetně vytáhnutí maminčiných fotek ze srpna 68 pro vytvoření reportáže, ve mně jakékoly stimuly na ruské téma vyvolávají větší odezvu, než bych čekala. Téma pro mě zjevně není ještě vyřešené.

V takové náladě procházím kolonádou ke vřídlu. Po levé straně je taková prodejna skla a dalších věcí, kterých bych si v Praze ani nevšimla. Také jsem si všimla až teď něčeho, co tam stálo vystrčený jak holej zadek na mraze až to připoutalo mou pozornost. Malý model chlapce navlečený do nějakých hadrů s ruskou čepicí, na který byla rudá hvězda se srpem a kladivem, slávistická šála, nějaká bundička, modrá fusekle a ... v područí měl českou vlajku. Vzkypěla ve mně žluč včetně všech dalších šťáv, papiňák ve mně začal ucházet přes pojistku a já jsem na tohle už v sobě neměla slov.

Taková urážka! Kde je česká čest a česká státnost, když si ji kdejakej rusák strčí do područí? To nestačí, že tu žijou a z nás si dělají dojnou krávu, to nás ještě musí urážet? Nestačí, že vytlačují Čechy ven a patří jim víc než půl města a je tu naprostá cochcárna rusky mluvících klanů? Tady se snad zastavil čas...

Říkala jsem si, jestli snad to není nějaký černý humor, protože to je tak akorát to, jak to můžu skousnout. A protože jsem nevěděla, kdo to vlastně udělal a proč, cosi ve mně se nedalo a já se šla zeptat.

Jak to vlastně mysleli?

„Prosím vás, venku stojí model chlapce, na hlavě má ruskou čepici a v područí českou vlajku. Proč jste ho takhle oblékli? Kdo ho oblékal?" Jdu do toho rovnou po hlavě, jakýpak s tím sakypaky.

„Má čepici, protože prodáváme čepice. Má bundu, protože prodáváme bundy. Má ponožku, protože máme ponožky." Odpovídá prodavač, mimochodem docela normálně vyhlížející chlapík středního věku s ruským přízvukem.

„A má vlajku, protože prodáváte vlajky," dodávám já už lehce cynicky. Srážka s jednoduchou osobou je zvládnutelná jen jednoduše pochopitelnými větami.

„Jo. Má vlajku, protože prodáváme vlajky." Doplňuje prodavač tónem konečně jsme se domluvili.

„A proč má čepici, která má ruskou pěticípou hvězdu s kladivem a srpem a zároveň drží v područí českou vlajku? To je urážka české státnosti." Asi bych nemohla být diplomat.

„To není ruská čepice, to je srbská čepice. Já jsem komunista a dám tam co budu chtít." Říká on, jako kdyby se tím snad pro mě něco měnilo.

„To je ruská čepice a je to symbolické zadupání cti českého národa. Urážka!" Syčím víc než cynicky s tou vší párou ve mně, natlakovaná už dost let. Papiňák vybuchl.

„Nelíbí?!?!" Zvolal a do toho vnesl něco velmi hlasitě rusky. Během několika vteřin se přivalil chlapík snad stopadesátikilový a že mě vyhodí. Pak jsem se do toho dala a on taky. Papiňák vybuchl nejenom ve mně, zdálo se. Jenomže ve mně vřela patriotská čest, zatímco v něm to, že mu to žádná dlouho neudělala. A přítomní včetně kolemjdoucích se museli hodně bavit.

„Urážka českého národa!" Vykřikla jsem.

„Vykurz mi ho!" Lámanou měkkou češtinou křičel na mě vazoun.

„Jsi tlustej, starej a hnusnej, vykuř si ho sám!" Křičela jsem na vyhazovače já. Řečnická otázka zní, co bych dělala se samopalem u hlavy.

„Vykurz mi ho a vypadni!" Nedal se on.

„Pošlapání cti a urážka českého národa!" Nedala jsem se také a oba jsme se pomalu přesouvali k východu z obchodu. Krám byl plný lidí, scéna zaujala možná dvacet okolostojících.

„Vykurz mi ho a padej!" Opakování matka moudrosti, ale opakovaný vtip není vtipem. Jeho snaha se mě dotknout, byť v gestu chytnu jí za flígr a poletí, mně přišla odporná. Krásou, šarmem a důvtipem rozhodně chlapec neoplýval. Pochybuji, že bych však jednala jinak, i kdyby to byl okouzlující šamstr s brilantní češtinou.

„Nešahej na mě a vykurz si ho sám..." I já se dokážu opakovat a napodobování cizího dialektu mi šlo bravurně. To už jsme stáli na chodníku a on se po mně sápal jako by se nechumelilo. Ono se opravdu nechumelilo, ale já se mu vysmekla s tím, že chodník mu nepatří. Chvíli ještě oxidoval na prahu obchodu, ale pak to vzdal.

Kdo byl vlastně ten silný a kdo ten slabý?

A jak se na tuhle událost dívám s odstupem 24 hodin? Udělala bych to znovu? Šla bych znovu do obchodu se zeptat, proč je panák tak nastrojený a je-li v tom záměr? Ano, udělala bych to znovu. Možná je to mládí, možná je to hrdost, možná je to blbost, ale mě se ulevilo, i když jsem nic nedokázala, svět se nezačal točit obráceně a hvězdy nespadly z nebe.

Ale zastala jsem se své země, země české, aspoň jednou...

Jednou v životě říct NE!

linkuj.cz vybrali.sme.sk