Sestřička mě pokládá na lehátko a začíná show. Docela se těším. Je to nekonečný rej bolesti, vpíchnout jehlu, vstříknout oxid uhličitý, vyjet z akupunkturního bodu v kůži. A znovu a znovu a znovu. Kníkání a zatínání zubů se mění v lehké kopání nohama do lehátka, potom se spouští slzy a nakonec končíme s nohama nahoře a sklenicí vody společně s hadrem na hlavě. Neunesla jsem to a od omdlení mě dělil jen krůček.
“Bolí mě zub už třetí den a místní zubař z Concordie mě vezme až o půl dvanácté. Jsem asi přecitlivělá na bolest.“ Snažím se to nějak vysvětlit.
“Také jich máte předepsáno hodně od pana doktora,“ počítá nahlas a nakonec dojde k číslu 59. “To je až dost.“
“Snad to napodruhé bude lepší. Mám přijít ještě pětkrát.“ Odpovídám.
“Uvidíte, že to bude lepší. Kdyby ne, stavte se za doktorem, že Vám to nedělá dobře.“ Říká mi vlídně sestřička. Všichni si pochvalují, že je rychlá. Už jsem pochopila, proč nikdo neřekl, že to nebolí.
“Zkusím to ještě vydržet a kdyby to opravdu nešlo, zajdu za ním. Třeba sem budu chodit jak do sadomasochistického salonu,“ napadá mě asociace k mým 59 krvácejícím bodům a modřinkám, co právě chytají čerstvou modrou barvu.
“Jasně, třeba se naučíte sem chodit tak, že se Vám to bude ještě líbit. A máte to zadarmo,“ oplácí fór sestřička.
A za půl hodinky jsem si ještě otevřela hubu na zubáka a už jsem ji tam měla a dokonce dvakrát. Já z toho píchání snad nevyjdu.
Jo, takhle mě ještě nikdy nikdo neopíchal...
linkuj.cz vybrali.sme.sk