Lucienne

Mám štěstí na černý myšičky. Z mých čtyř potkanek byly dvě černými berkshirkami, což jsou variety s černou srstí a bílým bříškem. Tahle potkanečka mi přibyla na starost když jsem se přistěhovala ke Kojotovým devatenácti potkanům a protože během několika měsíců obě mé potkyšky zemřely, zbyla jen jediná černá – Isabelka a už pro její černou barvu jsem k ní měla docela blizounko.

Isabelka měla zvláštní povahu, byla velmi plachý potkan, žádný mazel na první přiběhnutí. Díky tomu, že jsem byla vytrénovaná na podobných povahách, dokázala jsem si k ní najít cestu. Chodily jsme spolu zkoumat trávu v parku a stromy, dělalo jí dobře, když mohla být stulená u stromu v trávě a nebo si vlézt do ledvinky a odtud pozorovat okolní svět. Brávala jsem takhle ji i Ariwenku, brávala jsem je častěji, než ostatní potkyše, protože byly moc nemocné a chtěla jsem, aby konec života měly prostě krásný.

Nečekala jsem, že to bude trvat tak dlouho a každým pohlazením a pobytem venku získají další sílu k neumírání. Trvalo jim to půl roku. Arivenka zemřela před pár dny sama, Isabelka svůj boj dobojovala za asistence mé a paní veterinářky Zekuciové z brněnských Černých polí.

Ale nebylo to tak jednoduché, jak by se to mohlo zdát...

Po půl roce žití s velkými nádory, po několika týdnech žití s dekubity několikrát denně ošetřovanými, po několika dnech, kdy se jí vytvořily nádory i v oblasti čelistí a oči jí vylézaly z důlků, začala fňíkat a fňíkala. Ne moc, ale dost na to, abych ji slyšela, když ji jdu umýt a ošetřit pokožku, když ji hladím, když ji krmím a ona nesevře čelisti bolestí. Poslední dny jsem měla nervy na pochodu. Isabelka byla už nemocná tak dlouho a pořád se neměla k umírání, ač začala viditelně a slyšitelně trpět. Po tak dlouhé době zvykání si na nemoc smrt stále nepřicházela.

Isabelka fňíkala a hledala pozici, kde by se mohla nadechnout. Nešlo to pět minut, deset minut, hodinu, dvě, pět... Pokusy s vypoulenýma očima a neustálým přesunováním zbytku těla do "pohodlnější pozice" mně rvaly srdce. Poslední týden jsme s Kojotem zvažovali alternativu eutanasie a to právě proto, že evidentně trpící zvířátko už ztrácí chuť k životu, jen přežívá. Dokud byla i přes svou nemoc šťastný potkyšek, necítili jsme právo jí život brát, protože to, že těžce neseme její nemoc s průvodními projevy, neznamená žádné právo na smrt. To my se musíme vyrovnat se smrtí, ne ona. Ona má právo žít do té doby, do které bude moci žít alespoň trochu spokojeně.

Ach, jak jsme mocní. Moc život vzít a život dát, zajistit kvalitu běžného života a mírnit utrpení. Odpovědnost nést cizí život ve svých rukou je někdy dost tíživá. Isabelka prožívala své utrpení a byla hluboká noc. Kojot byl v práci, jak v noci bývá a my byly s Isabelkou samy. Co na tom, že kolem nás bylo dalších pětatřicet zvířat.

Vzala jsem Tramal, nabrala na lžičku trochu pribiňáka, kterého máme v lednici otevřeného pro Kaifka, který v něm dostává medicínu a nandala ho na talířek. Vysypala jsem jednu, dvě, tři želatinové tobolky bílého prášku do trošky smetanového mlsu a změnila ho ve smetanově chutnající jed. Tramal tlumí v nižších dávkách na bolesti, ve vysokých... uspává navždy. Slzy mi kanuly na Isabelku, která se natahovala po tom bílém, co tak dobře voní a co dostávala poslední dny jako jídlo, protože už nemohla kousat a každý den vylízala mističku dočista.

Dej si, vím, že to chutná jinak, ale to je v pořádku. Přestane Tě to bolest, už Tě nic nebude bolet, nikdy nic. Budu tu s Tebou až do konce. Usneš pomalinku a pak už se nevzbudíš. Už žádná bolest, jen mír v těle a v duši. A jestli chceš, můžeš se k nám narodit jako nový potkyšek a nebo se narodit kdekoli jinde jako nějaké jiné zvířátko. Máme Tě moc rádi, víš...

Slzy se řinuly proudem, Isabelka se v mých rukou zklidnila, nejdříve trvalo chvíli, než si její nervová soustava zvykla na analgetikum, ale pak... se začala chovat jako spokojený potkyšek. Začala víc vnímat mé doteky a dívala se mi do očí natažená, dýchala normálně. Žádné zavírání očí, žádné umírání. Konečně ji přestalo bolet tělo a ona zase žila jak kdyby jí někdo dal adrenalin.

A tak jsem plakala se spokojeným potkyšem v náručí, pouštěla si Nightwish a pak přišel Kojot a zas žádný umírání nebylo. Dávka byla zřejmě malá, Isabelka slízala jen část pribiňáka na talířku a dál už nechtěla a já ji nenutila. Doufala jsem, že to bude stačit. Buď usne a nebo se jí aspoň zmírní bolesti, je to na vyšší moci. Ač teoreticky mocná, prakticky proti vůli vyšší moci bezmocná.

Když už jsem jí do toho namočila, nechtěla jsem ji nechat samotnou. Zabalila jsem ji do starého trička a že s námi bude spát. Kojot nakonec řekl, že jo a kupodivu jsme se na postel vešli tři ani jsme nemrkli. Spíme totiž na posteli 90x200 oba a mysleli jsme, že se tam už nikdo další nevejde, protože se tam tak tak vejdeme dohromady. Místo pro potkánka se našlo samo. Jenomže jak byla Isabelka najednou spokojená a nic ji nebolelo, začala zase žít a tak se mrcasila a mě jemně kousala do prstů, které jí hladily, nešlo s tím usnout. Oba jsme byli skoro v Morfeově náručí a Isabelka řádila jak drak, co do něj někdo vlil život po dlouhém spánku. Povlaky, prostěradlo, tváře, prsty – nic neušlo zoubkům, které dlouho nekousaly. Radost ze života přivedla Isabelku zpátky do chráněného prostředí, kde mohla kousat do aleujá a my se mohli vyspat.

Ráno jsme vstali a našli Isabelku opět trpící, i Tramal má svou určenou délku působení, kterou vykupuje bolest od času. Z Isabelčiných očiček se řinula krev a slzy jako z dalších otvorů tělních a život se jí stále držel až to hezký nebylo. Nastal čas na zlatou...

Vzala jsem tělíčko do trička, aby jí nebylo zima a spěchala k veterinářce. Tam jsme se domluvily na narkóze a následné letální injekci. V čekárně hrálo rádio a já šla radši ven, abych nerušila posvátnou chvíli nějakými trapnými reklamami. Pár minut stačilo a Isabelka začala dýchat jak kdyby to měl být její posledních dech. Dýchání bylo stále kratší a kratší, já ji hladila a konejšivě jsem na ni mluvila sladkými slůvky, slzy padaly na černý kožíšek a kůže pod kožíškem začala být bílomodrá.

Paní veterinářka se přišla podívat, jestli už narkóza zabrala a nakonec jsme zjistily, že už srdíčko nebije a Isabelka dodýchala v okamžiku, kdy jsme ještě stály venku. Pro jistotu jí ještě píchla do srdce připravenou injekci, ale už jsme obě věděly, že to je jen sichrovka. Nepřežila narkózu před smrtící injekcí...

Jsem ráda, že už to má za sebou, že netrpí tak, jak trpěla předtím. Jaký má význam dusit se hodiny a hodiny, nenajít polohu, kde je aspoň přijatelně, krvácet z očí a z dalších otvorů? Kde je hranice nezasahování? Kde je hranice soucítění a lidskosti pro trpícího tvora? Je soucitem rána z milosti? Kdo bude soudit mě jako rozhodovatele ohledně života a smrti? Bylo mé rozhodnutí správné z pohledu vyššího principu mravního, z pohledu Božího?

Já nevím... Ale bylo to mé rozhodnutí a trvalo strašlivě dlouho, než jsem se k němu dopracovala. Ještě nikdy jsem takové rozhodnutí nemusela udělat, nikdy jsem se necítila být až na té hranici, kdy se rozhodnout mohu. Vždycky předtím byla možnost, že se z toho dotyčný může dostat, že se to třeba zvládne... Tady ne. Tady byla jistota, že Isabelka umře, jednalo se jen o to kdy a za jakých podmínek.

Dnes, až se Kojot vrátí domů, půjdeme na naše místo v Obřanech pohřbít dalšího člena rodiny. Měli jsme Tě rádi, potkyško Isabelko!

Sbohem a spi sladce...

Zkuste také:

Eutanasie ano či ne? 

Thanatofobie jako nemoc naší doby od Kojota 

Zvláštní sen o tom, jak jsem se stala smrtí 

linkuj.cz vybrali.sme.sk