Lze.
Ani jsem netušila jak lehce a rychle lze ulítnout myšlenkách. Žasnu. Žasnu nejenom nad myšlenkami a dalšími produkty jistého muže, ale také nad svými žasnoucími reakcemi pozorujíc je jakoby odjinud, z prostoru vedle Lucienne.
Ten, kdo aktuálně okupuje mé myšlení je...
Vladimír Kokolia
Dostala jsem se k němu velmi náhodně, přes článek o taiji , který jsem zahlédla na hlavní stránce Bloguje.cz a užasla jsem. Nakníkla jsem v komentáři svůj článek o Falun Gongu a čekala na odpověď od člověka, který evidentně ví, jak zacházet se sílou. Opravdu mě zajímalo, jak smýšlí o mém kritickém postoji k Falun Gongu takový člověk, i když jsem o něm jako o člověku věděla jen to, že napsal článek o taiji a napsal ho dobře. To stačí. V textu je vidět autora, když se dobře podíváte...
Pak jsem si ulítla na kompostu a kompostovatelných myšlenkách. Dospěla jsem k novým dimenzím slovního spojení osvěžující článek. A pak už jsem byla v tom... Nevratně. Jak mě někdo takhle zaujme, už mi to zůstane... Vracím se po léta a pročítám znovu a znovu všechno. Kdysi takhle začínala opojnost Kojotovými myšlenkami a obrazy, dnes mám další nové texty, které mi mají co říci.
Už jsem tu i povídala o tom, že mi dělá problém číst. Už tenkrát, když jsem v únoru 2006 začínala psát u královny internetových textů Arsinoe, mi bylo dáno pár rad do začátku, kterých jsem se víceméně držela. Jednou z těch rad bylo: piš krátké články, nejvýš dva denně, internetoví čtenáři nejsou zvyklí na dlouhé texty a proklikávají, je to pro ně únavné. Pochopitelně občas jsem si napsala i tři články denně a delší úvahu, ale naučila jsem se psát a tudíž i číst krátké články. V době, kdy jsem na tom už byla líp se články daly napsat bez většího úsilí a tudíž se daly zpětnovazebně číst i krátké články ostatních. Internet je pro taková sdělení jako stvořený. Delší články tam stejně nebyly a když byly, tak jsem (moudrá rada došla naplnění) překlikávala...
Dnes jsem se vrátila ke svému novému objevu a došla k přednášce z AVU, která je součástí řízení ke jmenování profesorem. Užasla jsem znovu. Vlastně jsem už po takové dva dny z úžasu nevyšla.
Co je vlastně komiks? To samé. Kresba a slova k doplnění děje. Děje na obraze. Proč je někde komiks hlavní linií zároveň s psaným textem v povídkách a knihách? V Čechách se komiks tak neujal. Čechy jsou možná malý trh. Nebo neumí číst komiksy. Nebo neumí číst myšlenky spojené s obrazy, které nejdou tak rychle po sobě, aby představovaly děj v reálném čase?
Já sama jsem komiksům nikdy nepřišla na chuť. Kojot už mě dlouho láká na Sandmana v angličtině, deset knih komiksu, nad kterými užasne on. On umí číst obraz. Já dokážu číst jen slova a jen trošku. Blíží se září a já se zatím necítím na tvrdé studium těžkých textů. S politováním musím říci, že na to zatím asi nemám hlavu. Jak moc se člověk může změnit z hlediska civilizačních dovedností k "horšímu". Já vím...
Zbývá obraz. Když v knize komiksů je těch obrazů tak zatraceně moc. Je těžký přístup "krok za krokem", jeden obraz za druhým, postupně, jak dny jdou... Přesto jsem byla schopna pročítat 89 minitextíků, myšlenek a to hned dvakrát, zepředu dozadu a obrázeně a nepřeklikávat.
Už před lety se říkalo, že obraz přebije text. Mediální zprávy naučí lidi dívat se na obraz. Dnešní domácnosti mají minikina a počítačové obrazovky. Co rodina, tak obrázky na zdi a knihy v knihovně. Noviny, časopisy, čmáranice u telefonů na papírkách k vyhození. Obraz. Kresba. Fotky. Média.
Svět je zvyklý se dívat. Jak daleko je svět nevidomých v kresbě poslepu svého světa. Jak blízko je svět vidících a jejich interpretace v obrazu. Kdo se dívá a pro koho je obraz zprostředkováván? Kdo je ten, kdo dává a ten, kdo bere?
"Čára přitahuje prakticky všechnu pozornost, a je nutno vyvinout určité úsilí, abychom se na ni přestali dívat jako na objekt a vyložili si ji spíše jako hranici mezi světy."
Barvy, světla, stíny, květiny, doteky, vůně. Celý ten náš pestrobarevný svět, tak krásný na první pohled a tak hrozivý ve své vypočítavé barevnosti zprostředkovávané neutrálními médii střežícími se subjektivnosti a tak zpracovávající objektivnost nehod a katastrof v barvách tesla color. Katastrofu neukecáš – je jasná, barevná, má děj. Je chytlavá a dá se dobře zachytit v obraze. Zasáhne.
A co cit? Pocit? Co vyjadřovali filmem kdysi? Co vyjadřovali malíři v kostelech? Co vyjadřovali malíři rudkou v jeskyních? Jeden obraz vydá za tisíc slov. Vladimír Kokolia to ví.
"Je to pro studenta takové malé kreslířské osvícení, když si najednou začne vzdálenou věc kreslit „až tam", blízkou „přímo tady", sáhne si kresbou do různých a přesných hloubek obrazu – a nic na tom, že fyzicky prý čmárá jen po povrchu."
Až se média změní v obrazy přímo do hlav, co se bude zprostředkovávat? Realita? Obraz kýmsi vytvořený? Kdo bude vytvářet naší realitu? Grafici? Televizáci? PR manažeři? Vlastníci médií? Politici? Bude obraz dnes médii preferovaný stejný i v době převahy vizuálních médií přímo se nás dotýkajících virtuální realitou?
Říkalo se, že po třetí světové se bude bojovat klacky a kameny, pokud se vůbec bojovat bude. Jak se pak bude vyjadřovat skutečnost? Bude vůbec kdo umět číst?
Neskončíme zase s rudkou na jeskynních stěnách?
"Jenže skvrna má též iluzívní (imaginativní) mohutnost, kterou si téměř nelze odmyslet; vždyť kdykoli pohlédneme na čáru, podkládáme jí mnohočetné významy: vidíme v ní fyzikální jevy jako plynutí, padání, náraz, setkání atd., do čáry se automaticky vciťujeme – např. když stojíme před svislou úsečkou, vidíme se v ní jak v zrcadle; máme přirozenou (i když kulturně zabarvenou) tendenci v čáře nacházet tváře, předměty a materiály. Vlastně jsme připravení uvidět v čáře celý svět."
Ono to totiž úplně stačí...
"V každém momentu se linie může naprosto proměnit. Při vedení čáry se ustavičně ocitáme na rozcestí, i když navenek to může vypadat jako jedna předem jasná, jistá a plynulá cesta."
Ať totiž bude život jakýkoli, linie života bude stejně jasná, jistá a plynulá a souběžně s tím bude předvídatelně neustále plná rozcestí, protože život je jako kresba jedním tahem...
Má pro tu danou chvíli hloubku, ke které se můžeme vrátit a pochopit ji i třeba až na úplném konci, na rozcestí mezi životem a smrtí, až se budeme schopni podívat se na život z vyšší perspektivy...
