když máte v oknech truhlíky.
Totiž, naše okno je takové samootevírací, truhlíky mu zabraňují v otvírání dle vlastního uvážení. O to víc to bylo zajímavé, když jsem v nastalých nočních hodinách předevčírem, asi v půl druhé, zahlédla cosi tak nějak zvláštně letícího oblohou. Žádný klasický ufátko, to ne. Ale cosi křižovalo oblohu lehce zmateně, svítilo těžce přiopile a já na to nechtěla být sama...
"Pojď se rychle podívat na to, co to je na obloze. Rychle!" lákala jsem polovičku od krvavého lowecraftovského hororu.
Vlezli jsme si společně na postel pod oknem k otevřené půlce okna, tomu jedinému koukacímu otvoru kvůli druhé půlce okna zatarasené truhlíky s dochucujícími bylinami do mé kuchyně a koukali.
"Pojď blíž, vidíš, už to zalétá za dům." přiměla jsem Kojota se ještě víc přiblížit, přitisknout se ke mně a zároveň vynaložit větší tlak na hrany kolen při vyklánění se z okna. Vykláněli jsme se tudíž oba současně a velmi specificky.
"Hele a další. Nevím, co to je, ale mohlo by to být nějaké divné UFO, že jo. Podle mé teorie, protože to už je třetí ufo ze stejného pomyslného čtverce v obloze v určitém pravidelném intervalu, si myslím, že se objeví ještě jedno... Hele, vidíš! Měla jsem pravdu." povídám já.
"Že je to zajímavý... Vidíš, jak z toho šlehají jiskry a vypadá to jak tajfun ohně na špejli a otáčí se to kolem své osy? Proto to vypadá, že se to propadá, ale nepropadá se to. Mohla by to být nějaká oběžná družice, ale ty přece jenom svítí, nehrají si na prskavky o Vánocích. Co myslíš?" udolávám Kojota.
"Já myslím, že je to..."
Významná setinka ticha, kdy byste slyšeli spadnout i špendlík ve spícím domě. Ticho hutné tak, že by se dalo krájet. Lucienne čeká na moudro z úst drahé vzdělané a moudré polovičky, největšího brněnského magického skeptika.
ÚÚÚFFFFFfffffffffffffffffffffffff žuch ch ch ch
Ještě větší ticho...
Právě se rozpadla postel...
