Lucienne

Tím, že máme devatenáct potkanů a potkani se dožívají dvou až tří let je jasné, že máme i potkaní babičky, kluci jsou zatím silní a v nejlepším věku. Je to tak, nedá se s tím nic dělat, i my budeme jednou staří a nemocní.

Už před půl rokem měly dvě naše potkanky nádory a jedna měla ještě kýlu velkou jako pěst. Snažím se jim věnovat víc než ostatním, ať si to před koncem života ještě užijí. Beru je ven, hrajeme si na trávě, hladím je a ňufám a oni i přes své bolístky prospívají a život je i tak baví. To na potkanovi poznáte jako na jakémkoli jiném zvířátku, člověku nebo kytičce.

Ale nedávno jsem zjistila, že potkanka, co má tu obrovskou kýlu, má na kýle zranění. Mohla mít zranění od přelézání v kleci, mohla ho mít z něčeho jiného, ale co jsem nečekala byl útok mravenců. Máme doma mravence, jako spousta lidí. Snažím se je lapat a myslím, že ani armáda pavouků by nepomohla. Ale jak se mám smířit s tím, že Isabelce lezou po kůži a prokousávají ji. Jednoduše ji žerou zaživa. Každý den je ta dírka, to poškození kůže, o něco hlubší. Jednoho dne přijdu a bude mít prokousanou kýlu prasklou a vylitou a bude mrtvá.

Ona o tom snad ani neví, protože jinak by se bránila přeci, nebo ne? A tak když k ní přijdu a vidím na ní zespodu ty příšerné mravence, kteří na ní vylezou jenom jsem chvíli pryč, je mi z toho zle. A ona se přišmajdá, nechá se pohladit, je tak milá a chození venku si tak užívá. A přitom při takovém tempu poškození kůže za chvíli nebudu mít s kým chodit ven.

Je to příroda... Já to neovlivním. Nemohu zardousit všechny mravence v okolí a ani nechci. I oni mají právo na život.

Kdyby se nějak evidentně trápila, nejedla a nepila, jen ležela a fňíkala, zvážím eutanasii než dlouhé umírání o žízni a hladu. Možná...

Ale potkánkovi, který žije rád, i když ho žerou mravenci zaživa, brát život nebudu i když je to pro mě velmi těžké se dívat den co den na mravenčí hodování...

linkuj.cz vybrali.sme.sk