Pro dnešní společnost je typický překotný přerod spirituality, hledání a nacházení. Je možné najít při duchovním hledání všehochuť zdrojů, které mohou a nemusí obsahovat věčné pravdy odjakživa skrývané pod různými převleky.
Ať se však podíváme na cestu starověkých civilizací, jako jsou třeba Mayové a jejich proslulý Tzolkin, Haab a „dlouhou řadu" dávající dohromady jeden časový cyklus, ke kterému dopočítáváme předpovídaný konec světa v roce 2012, egyptská mystéria či asijskou nebo indickou kulturu, věříme, že nás zavedou k úsvitu, tam, kam směřuje naše cesta. Za světlem...
Málokdo chodí za tmou, i když i v současné společnosti lze najít kulty vzývající temnotu, není to obecný jev a směřování většiny.
Co však znamená temnota pro dnešní společnost? Smrt a po smrti nic, velké temno? V naší společnosti i přes všechnu osvětu různých duchovních směrů převládá thanotofobie jako nemoc naší doby, strach ze smrti. Mnoho kultů a náboženských směrů právě na faktu konečnosti cesty všech bytostí postavilo svoje učení a tak ten, kdo se zajímá, najde kupříkladu buddhistickou meditaci o smrti a pomíjivosti nebo phowu – praxi vědomého umírání. A vida, opět jsme u světla, ale tentokrát se snažíme vcházet do světla místo za světlem. Vědomě a beze strachu.
Rysem současné společnosti je však i medializované sdělení pravd, která ten, kdo předává, považuje za hodna slova. Problém však nastává, když předávající nemá náležitý esoterický základ a dostatečně dlouho světlo nehledal, neboť místo toho sděloval, jak kariéra žádá.
Chtít, vědět, odvážit se a mlčet...
Chybí-li dostatečné vědění a čas, který člověk nezbytně potřebuje na strávení informací a uvedení je do praxe ve svém životě zatímco se odvažuje a mlčí, nemá reálnou šanci opravdu sdělit jinému hledajícímu právě tu „pravdu", která by byla víc než jen slovy s prvoplánovým významem.
Jako takový příklad bych mohla uvést film Viliama Poltikoviče: Dotek z druhého břehu, který jsem shlédla v rámci festivalu Pražské brány 2007 ve Světozoru v Lucerně.
Bylo nabito. Sedělo se i na polštářích na schodech v sále a na některé nezbyl ani polštář, tak zajímavé téma to pro návštěvníky bylo. Promítal se film, který o smrti pojednává, čerpá z Tibetské knihy mrtvých a byl točen v Čechách, Nepálu a Tibetu – dal se tudíž očekávat určitý duchovní přesah. Leč ouha – v pasáži, kde se mluví o různých druzích světla se skončí aniž je řečeno to nejdůležitější z celé Tibetské knihy mrtvých – abyste nechodili do příjemného mléčného světla, ale šli do ostrého bílého, které svítí tak, až bolí.
Zarazilo mě to. Když jsem se pana režiséra ptala, proč skončil právě před tou pasáží, řekl:"Nevím, o světlech tam toho bylo hodně, vždyť jsem mluvil o tom mléčném, které zmiňujete a i o barevných světlech. Zdá se Vám to málo?"
Je to opravdu dost?
