Lucienne

Je nesmírně plachý a jedině žebravé oči a postavení ala potkan žadonící mlsůtku má s našimi potkany společné. Jinak je nádherný, úplně plyšový a úžasný.

Nejradši má knihovnu. Zaleze do ní a nad knihami, popřípadě za knihami, nachází "to svoje pravé ořechové." Hopsá fakt jak klokan nebo králíček. A všude jsou jeho bobky. Aspoň jsme zvyklí od potkanů, takže ty desítky bobků mě neudivují ani nijak neznepokojují.

Sice říkají, že moc inteligence činčily nepobraly a na mazlíky se prý nehodí, tak snad zrovna tenhle bude mazlivější. Má rád drbání kolem oušek, opravdu.

Byli jsme kupovat cvrčky pro tu naší havěť a podívali jsme se sobě do očí a... už to bylo. On pózoval v kleci vedle ostatních dvou béžových činčil a prosil:"Vezmi si mě. Nenechávej mě tady, podívej, jak jsem krásný, jak mi to sluší a jak jsem dočista mazlivý, určitě nejsem žádný tupoň, jak o mě říkají, podívej, tady... Tady!" Já jsem koukala a koukala, on taky koukal a Kojot na nás oba koukal a když to tedy má být srdeční záležitost, tak si ho koupíme... Musím přiznat, že v tu chvíli jsem Kojota milovala ještě o krapítek víc, než normálně, fakt. Kojot řekl, že by mi to bylo líto, kdybychom ho tam nechali. Zkoušel mě ještě zlomit na nějakou ještěrku či co to bylo za scinka, ale dát dohromady šest stovek na činčiláka bylo mnohem lehčí, než dát dohromady tři tisíce na scinka, i když zářil všema barvama. Navíc mu řekli, že taková ještěrka, to pro něj není žádný dobrodružství.

Už ho tam znají...

Takže, já nejen že jsem blázen do potkanů , hadů, psů a další havěti, ale nezvykle a nově taky do činčil. Ve zverimexu se o sobě dozvíte věcí, někdy i čiročirou pravdu.

Miluju zvířata.

Zvláštní chlívek v emocích mám na pavouky, parazity a Kojoty. Pavouci a paraziti jsou jeden extrém, Kojoti druhý. A jinak snad zahrnuju běžnou všeobecnou láskou úplně všechno.

Včera jsem ale pochopila, proč je tak jednoduché se zamilovat a realizovat přinesení šestačtyřicátého zvířecího přírůstku domů, když už jich máte doma pětačtyřicet. Je to přesně tak těžké, ale opačně, jako přinést domů to první zvířátko. Ze začátku si nedokážete představit život se zvířetem – kdo se o něj bude starat, co bude jíst, jestli to členy rodiny neomrzí a nezbyde péče o tvora nakonec na tom, kdo se stará, jestli nebude jen hračkou místo členem rodiny, jestli ho někdo nebude trápit, samá jestli. Jestli to zvládneme, jak to bude na dovolené a – to si dokážete všichni představit živě, co se v podobné situaci každému odehrává v hlavě.

Je to pár dní, co jsme se s Kojotem bavili o tom, že kdybychom mohli jet k moři, tak kdo by se postaral o zvířata. No... Realisticky řečeno – nikdo. A proto k moři ani jinam nepojedeme. Radši se budeme starat o ten náš zvěřinec a připalovat si obličeje budeme tak maximálně v parku na prochajdě.

A proto si můžeme dovolit činčiláka. Bylo to až trapně jednoduché rozhodování. My už vlastně máme všechny ty "chlupy, všude se vyskytující bobky, ranní a večerní procházky, veterináře, krmení a dovolené" za sebou, my jsme se rozhodli už dávno. Respektive – Kojot se rozhodl a já jsem k němu přibyla s vlastními zvířaty a jen jsem doplnila počet bušících srdíček.

"Místo toho, abych šetřila na dovolenou, šetřím na veterinární ošetření pro má zvířata a utrácím za krmení. Nakonec jsem s nimi a nikam nejedu, protože za prvé na to nemám, za druhé ani nechci. Já to vlastně mám jak celoroční dovolenou, s nikým bych neměnila," řekla mi na můj dotaz paní, která se stará o nalezené kočky. V podstatě mi to řeklo víc lidí, kterých jsem se ptala za ty roky, co na ně – blázny do zvířat – občas natrefím.

Už si nedokážu představit prázdný byt, byt bez zvířat, byt holý jak jen zařízený byt může holý být. Holobyt, kde nic nedýchá, nešramotí a neslintá, odnikud nikam nikdo nepadá, nezalézá ani se neztrácí, byt, který je neustále ve stavu schopném přijímat návštěvy, který nezná slovo chlupy a piliny a bobky. To je pro mě byt, kde se nežije, kde nemůžu žít já. Žít s velkým Ž...

Co bych dělala bez takového zvěřince?

Taky bych nežila...

linkuj.cz vybrali.sme.sk