"Kde se Ti tam vzal???" říkám Kojotovi po krásných chvílích společně strávených, když ho hladím po vlasech.
"Cože tam mám?" diví se Kojot.
"Flitr! Blejskavý cosi, co si ženský na sebe dávají, aby byly krásný. Ženský. V laku na nehty, ve vlasech, mazají si to na sebe, aby se blejskaly a zaujaly a Ty to máš na krku. Kde se Ti to tam vzalo?" zatím lehce sarkasticky mluvím, zatímco neúnavně provokativně a lehce zhnuseně hledím na flitr na mém ukazováku.
"Já fakt nevím, kde se mi to tam vzalo. V životě jsem to neviděl. Jestli mi nevěříš, tak o čem se tu vlastně bavíme?" zavrčí Kojot zatímco podrážděně kouká na flitr.
"No, žárlivost nebyla nikdy mojí silnou stránkou, takže se spíš jenom divím, že na Tobě najdu něco takovýho. Ne, že by to bylo zrovna příjemný koukat na Tebe, jak se Ti blyští krk cizíma flitrama. A hele, tady je druhej." Sarkasmus v mém tónu by se dal porcovat.
"Bůhví, kde se to tam vzalo. To musí jen tak lítat vzduchem, to jinak není možný. Hele fakt mám svědomí čistý, ale už teď mám pořádně votrávenej den z toho, co říkáš," znechuceně se odvrací a odchází z postele do kuchyně.
"Jasně, vzduchem... Běžně lítají vzduchem flitry a usazujou se chlapům na krku. To určitě," pomyslím si já.
Povzdychnu si, cvrnku flitr na zem, ještě chvíli přemítám o tom, jaká právě nastala odporná situace, ze který není lehký vycouvat bez oboustranných bolístek a pak se jdu upravit do koupelny. Prohrábnu si vlasy a zachytím jednu svorečku na vlasy, pak druhou, třetí, pátou... Nedisciplinovaně se mi zamotaly do vlasů až pomalu vzadu místo aby pěkně tvarovaly dorůstající ofinu. Spíš jsem zvyklá na čelenku, takže nemám svorky ještě "v ruce". Přesýpám je z dlaně na do nádobky před toaletkou a ...
...mé dlaně jsou blyštivé flitry z nových svorek polakovaných pozlátkem.
Člověka až zamrazí, jak křehké je to, co je mezi mužem a ženou. Jak se to křehké cosi pořád musí budovat a obnovovat a neřešit a nepřepínat.
Tyhle kojotí žertíky...
