Lucienne

Už dlouho jsem tu mystifikovala dobrými konci a slaďáky, tak to teď proložím zase něčím smutným, jak už to v životě chodí.

Dnes se mi zdálo o otci. V reálu jsem ho neviděla už pět let a i předtím jsme se vídali tak jednou ročně. Ani nevím, jestli ještě žije nebo jak se má. Často se mi zdává, že za ním chci jít tam, kde jsem ho vídávala jako dítě. Chodím k nádraží tam, kde jsme měli chatu a každá píseň zpívající o Sázavě a jedné slavné vandrácké obci mi ho připomíná. Nevím moc proč ten vztah mezi otcem a dcerou nevyšel, ale nebyla jsem prvorozený kluk a to se se mnou táhlo dál a nebyla jsem s to překonat tenhle pohlavní handicap ničím.

To, že si udělal holku nespravilo ani to, že jsem se snažila být dobrou dcerou. V okamžiku, kdy jsem se po všech peripetiích dostala na vejšku, se zbortil i ten rituál zaprášené kytky od pumpy k narozeninám a neměl už zájem dál se stýkat. Nebyla jsem ani krásná, ani modelově štíhlá, ani nijak jinak nevynikala nebo nebyla hodně podprůměrná, jak už mají blondýny být. Prostě jsem to u něj nevyhrála. Možná ze mě chtěl mít ženskou od plotny s několika dětma a proto mě dal vyučit a pak jsem se mu s tím vzděláváním vymkla a nebo já nevím, v podstatě ho neznám. Vzdělání, to je přece to, co bylo ženám odpíráno odjakživa, zároveň s dalšími právy a vrchovatě naloženými povinnostmi, aby si ženská nevyskakovala.

Leta, kdy jsem brečela bolestí z toho, že mě nechce, už jsou pryč – zbyla v tomto ohledu téměř mrtvá nádoba, která nedošla naplnění a už se neptá proč, protože odpověď nikdy nedostala a už ani nedostane. Jako bych otce neměla a ani příbuzné z jeho strany. Svým způsobem se z té bolesti vypovídám tady , i když mluvím zdánlivě o něčem trochu jiném – já vím, co je mezi řádky.

A teď, kdy sama bojuji o křehkou rovnováhu a v pondělí se do mě znovu podívají, aby zvážili, jestli je či není nutná operace, se dozvídám další jobovku.

Po dlouhodobém marodění a dvakrát zažehnané rakovině v několika posledních letech je to tu potřetí. Znovu asi operace, ale v Praze. Do třetice všeho dobrého i zlého, byla má matka na tunelu na celé tělo a doktor jí řekl, že se má domluvit v nemocnici, že je to zlý. Zatím tam nevidí metastázy, ale znovu vstupuji do okamžiku, kdy bych se měla vyrovnat i s druhým rodičem, abych pak neměla díru do duše dvakrát tak velkou. Jenomže dnes nemohu být každý den několik hodin v nemocnici u jejího lůžka jako jsem bývala tenkrát – Praha je hodně daleko od Brna a já jsem tady a ona je tam.

Nevím... Mám v sobě takové divné ticho.

Rozléhá se a je tmavé, vlezlé a jen do určité části svítí koleje pod nohama. Ještě kousek a... je tma.

Jako v tunelu...

Hoboes:

Tunel jménem čas

Těch strašnejch vlaků, co se ženou kolejí mejch snů,

těch asi už se nezbavíš do posledních dnů.

A hvězdy žhavejch uhlíků ti nikdy nedaj spát.

Tvá dráha míří k tunelu a tunel ten má hlad.

Už tolikrát ses mašinfíry zkusil na to ptát:

Kdo nechal roky nejlepší do vozu nakládat?

Proč vlaky, co si každou noc pod oknem laděj hlas,

polyká díra kamenná, tunel jménem čas.

Co všechno vlaky odvezly to jenom pánbůh ví,

tvý starý lásky, mladej hlas a slova bláhový.

A po kolejích zmizela a spadla za ní klec,

co bez tebe žít nechtěla a žila nakonec.

A zvonky nočních nádraží i vítr na tratích

a honky tonky piano a uplakanej smích

a písničky a šťastný míle na tuláckej pas

už spolkla díra kamenná, tunel jménem čas.

Než poslední vlak odjede a to už bude zlý,

snad ňákej minér šikovnej ten tunel zavalí

a veksl zpátky přehodí v tý chvíli akorát

a kapela se probudí a začne zase hrát.

Vlak v 00:25 bude ten poslední,

minér svou práci nestačí dřív než se rozední.

Ten konec moh' bejt veselej jen nemít tenhle kaz,

tu černou díru kamennou, tunel jménem čas.

linkuj.cz vybrali.sme.sk