Lucienne

Později se naše cesty rozešly. Ze školky jsem šla do školy a vzpomínala na něj, přeci jenom první láska, na tu se nezapomíná. Několikrát za ty roky jsem se zeptala spolužáků, jestli o něm někdo neví. Nikdo nevěděl. Asi se odstěhoval...

Během let jsem měla i další lásky. Poučena ze školky už jsem však nikomu nenosila pingpongové míčky a nechávala si své city pro sebe. Koneckonců, nějaká Lucienne, která má pořád pod lavicí knížku a věčně lítá ve svých myšlenkových světech vysoko nad mraky, jak by mohla zajímat někoho z nich, děvčaty obletovaných chlapců.

Postupně se mí platoničtí bohové zamilovávali do okruhu mých kamarádek nebo jejich příbuzných a já jenom koukala. Obzvlášť jedna má kamarádka dokonce odvedla z okruhu svobodných nezadaných mužů dvě mé lásky – jednu pro sebe a jednu pro svou sestřenici. Obě manželství jsou požehnaná dětmi a šťastně fungují už víc než deset let a jsem ráda, že to tak je – umím seznamovat ty pravé dvojice, jak vidno.

Nicméně v mém okolí se povdával už kdo mohl a mé lásky postupně mizely v davu ženáčů, jen já jsem stále svobodně kroužila ve vodách nezadaných žen. Občas jsem se dozvídala o dalších šťastně ženatých mužích, ale o něm stále nic. A tak mi občas myšlenky na něj probleskly hlavou a s postupem času jsem se dozvídala víc – internet je mocné médium.

To už jsem měla svou životní dráhu nakročenou směrem k sociologii, prošla si krkolomnou vzdělávací dráhou věčného studenta, který má pomalu všechny možné základní listy o vzdělání včetně výučního a certifikátu uklízečky . Za rok jsem měla mít státnice z andragogiky a přemýšlela o tom, že kromě psychologie bych si udělala i státnici ze sociologie a pokračovala dál na FHS UK ve studiu Sociální politiky a sociální práce, 0bčanského sektoru. Byla jsem těžce rozjetý sebevzdělávací vlak, který jen tak něco nezastaví a všechno mi hrálo do ruky. Dobrovolničila jsem u nevidomých a všelijak se podílela na tvorbě naší občanské společnosti a studiu jsem věnovala veškerý zbylý čas v pracovní době i po ní.

Sbírala jsem tedy na netu zdroje a informace o sociologii a najednou... ON. Naše cesty se opět sešly, i když jenom virtuálně a nedotknutelně. Zahřál mě u srdce pocit, že mám kousek cesty, její hranici, shodný s mou první láskou. Sociologie se pro mě stala pojmem, kterému se chci o to víc věnovat a naučit se mu rozumět. I proto, že Adam jezdil po konferencích, vycházely mu odborné statě a články, překládal, cestoval a psal. Psal dobře a jeho psaní mě oslovilo a stal se jedním z těch, kdo ovlivňovaly mé večery, které jsem dělila mezi knihu, internet a potkyše.

Jasně, že byl zadaný. Všimli jste si, že mé lásky se prostě ožení a už se nerozvádí? Já taky. V tu dobu jsem i přemýšlela, že bych na jednu takovou konferenci jela, jen se podívat a přiblížit se oboru. Ne jemu, oboru, aby bylo jasno. Nakonec jsem to stornovala v poslední chvíli, bála jsem se, že by mě poznal, že bych se s ním dala do řeči, že bych přišla o iluze já a kdo ví, třeba i on. Znovu jsem si radši sedla ke knížce a nechala to být. Jen jsem občas jitřila svou mysl tím, že bychom se viděli a debatovali bychom spolu o biografické sociologii a souzněli bychom. Ráda souzním na jakékoli téma sociologické nevyjímaje. Nicméně klasicky zůstalo jen u myšlenky, jak už to u mých myšlenek bývá – málokdy je proměním v čin.

Ovšem jednou jsem čin realizovala a od knížky se odtrhla a výsledkem je to, že je vedle mě Kojot. Sice nedělá biografickou sociologii, ale religionistiku a filosofii, ale v reálném životě jakoby se oba virtuálně dotýkali přes propast času – oba dělají terapeuty, oba se věnují problematice sociální péče, oba měli nebo mají dlouhé vlasy a modré oči a citlivou duši. Oba dokáží tvořit obohacující texty a když už se k něčemu odhodlají, dotáhnou věc do konce. O obou je na internetu slyšet a oba jsou žádaní u svých čtenářů.

Mám pocit, že po pětadvaceti letech jsem v něčem uzavřela kruh a dílky stavebnice zapadly na své místo. Mám pocit, že právě tato soustředěnost na člověka, který potřebuje podat ruku, u mě definuje Muže. Mám pocit, že dokonce u mě definuje i Ženu. Pocit, že dokážu pomoci, že mám tu moc podat pomocnou ruku, když to druhý potřebuje. Něco, co jsem oceňovala už jako dítě a co oceňuji i teď, když už mám do dítěte daleko.

Je to pořád stejné, jsem pořád stejná, oni jsou pořád stejní...

...mí platoničtí bohové, co mají moc měnit svět pro jednotlivce, co nejsou v běžném životě moc vidět........

Za inspiraci děkuji @Teovi a jeho článku Agnus Dei.

linkuj.cz vybrali.sme.sk