Lucienne

Co byste dělali Vy? Jednou jsem našla mobil v podobném pouzdře, bylo to v Anglii, byl přejetý nějakým autem nebo spíš několika tiráky podle toho, jak vypadal. Zajímavé je, že nacházím pouze mobily Nokia se žlutě orámovaným obalem. Nevím, jestli z toho mám vyvodit nějaké speciální důsledky, ale asi ne...

Ale zpátky k otázce a situaci – máte v ruce mobil, kousek od Vás se nachází Night Club s erosenkami a kolem drahá auta, luxusní čtvrť. Kdo ho ztratil? Bude mu chybět? Na obrovském displeji se zrcadlí fotka s chlapy v zahradním posezení – bude to určitě muž.

Na Kojotovu otázku, zda jsem si jistá, že to není žena, asi nejsem schopna dostatečně vysvětlit, že žena si nenechá na ploše zvící její dlaně vyfocený holý stůl uprostřed a po stranách dva hochy se zabranými necelými zády a jednomu chybí celé temeno přičemž celé to rámuje trochu trávy vzadu. Když je schopen toto vidět Kojot jako muž a nepřijde mu to ani trošku divné, je jasné, že mobil má mužského majitele. Ale abych mu nekřivdila – nemusel to ani vnímat, muži vnímají spíš celek než detaily a navíc jsem mobil držela v ruce spíš já.

Když si představím, co musí ten chlapíček prožívat, je mi teskno. Pátek večer, mobil v háji, třeba paří v Nightclubu a třeba tu jen parkoval a jel domů. Mobil není zablokovaný, chlapík evidentně ani neví. Když vidím na displeji ty kluky a vyfocený stůl, je mi ho líto. Žádný velký pařan to asi nebude, spíš někdo, kdo si připomíná rodinnou fotkou posezení s jemu drahými lidmi.

Mobil je ve slovenčině. Že by někdo, kdo sem přicestoval za prací? To pouzdro, to není jen takové ledajaké pouzdro. Je to pouzdro, které je nejenom na ozdobu, ale hlavně na ochranu, dotyčný si váží věcí. Žádná ženská záležitost, ale řádná práce s vložkou a kapsou. Už proto bychom ho měli vrátit, protože majitel ví, jak si vážit věcí. Je škoda ho nechat přijít o tak drahou věc, když si jí váží natolik, že jí dá i dobré pouzdro.

Zkoušíme volat už na ulici, ani "mama" ani "otec" nám to neberou. Zkoušíme to dál. Spousta kontaktů je mezinárodních, smsky v angličtině, vypadá to, že to nebude dělník odvedle. Vyzkoušíme kontakt s Brnem, nějaká slečna – neúspěšně. A jak projíždíme seznam, tak narazíme na jméno jednoho z našich komiků. Hernajs, komik. Ten snad bude na příjmu, když obyčejní lidé neberou telefon. Třesoucí se rukou zavolám a kupodivu – dovídám se jméno majitele telefonu s tím, že je to lékař, anestesiolog, snad dokonce primář v nemocnici, jsou spolužáci a dovolaný není komik, i když občas něco hraje, prý spolužák. Fíha.

O to větší touha vrátit mobil majiteli. Lékaři zachraňují životy, my zachraňujeme lékařům telefony. Kolikrát se věci v mobilu uložené rovnají záchraně života. To už jsem přesvědčená, že mobil musíme vrátit, i když nám nikdo není schopen říci, kde se momentálně pan lékař nachází a dovolávám se buď do Ostravy nebo do jižních Čech. Ameriku nezkouším a dotyčný jmenovec komika mi z dovolené v Chorvatsku posílá vizitku našeho lékaře. Oceňuji pohotovost zabývat se o půl jedenácté večer kamarádovým ztraceným mobilem a jeho nálezci, kteří ho touží vrátit. Přátelé k nezaplacení. Pouze jedna slečna říká, že mobil koupila v zastavárně a dotyčného lékaře nezná a ať si mobil nechám, že ona jednou vrátila nalezené doklady i peněženku s penězi a mobilem a už půl roku je popotahována policií za to, že vykradla to auto, kde se dotyčné věci nacházely.

Zvažuji přeci jenom mobil nevrátit. Být popotahována policií za nález mobilu, který jsem nalezla před nočním klubem, Bůhví, jestli to není nějaký mafián a nebude si myslet, že jsem mu vykradla auto a nebudu pak z toho mít polízanici. Přeci jenom, člověk nemusí být hned všude vidět. Ale zase na druhou stranu, když má takové obětavé přátele... Zkusím tedy volat dál. Projíždím kontakty – jak se jenom dostat k člověku, který mohl Brnem jenom procházet. Smsky v angličtině, mobil ve slovenčině a zahradní fotka, nefunkční kontakty na matku i otce, nefunkční telefon do práce z vizitky kamaráda z Chorvatska, kde musí čtyřiadvacet hodin někdo být, a číslo na mobil, který držím v ruce. Známé i neznámé hlasy, různé názory na aktuální nálezčinu situaci, těžká dilemata.

Vrátit či nevrátit? Mít či nemít? Můj nový mobil, kde ani neumím psát smsky a jenom volám, protože ostatní je na mě moc složité, by mohl vyprávět. Onehdy volal sám z kabelky 112, i když byl zamknutý nebo spíš se sám odemknul. Hrozný. Hned jak budu moci a nějak překopíruju smsky a čísla z mé bývalé simkarty, vrátím se k mý starý dobrý cihle, které rozumím. Přestup k jinému operátorovi s novým dotovaným telefonem – žádná slast pro blondýnu. Tak soucítím s tím neznámým mužem, který se bude moci také tak těžce prokousávat novým, zbrusu čistým a nezaplněným mobilem, bez kontaktů, smsek, vizitek, videí, fotek, ovšem pouze v případě, že mu mobil nevrátím a vykašlu se na něj.

Chudák! Musím telefon vrátit! Co když je to taky blondýn? Blondýni musí držet za jeden provaz, je to jasný. Je Vám doufám taky jasný, že ve třičtvrtě na jedenáct už jsem měla nervy na pochodu z toho, jak to dopadne, jestli na mě nakonec nezavolá policii, protože třeba telefon upadl zloději, co mu případně omylem vykradl auto a ani nevím, kdo to vůbec je. To, že je to lékař, zas v kontextu mých zážitků s lékaři z poslední doby, nemusí tak moc znamenat. Přeci jenom, bylo to před nočním klubem a byla noc. Temná noc a úplněk k tomu.

Protože v podstatě nikdo z telefonických kontaktů nezabírá a já mám doma horké zboží, chci ho co nejrychleji vrátit. Vůbec tu věc nechci mít doma, taková časovaná bomba. Že jsem to sbírala! Měla jsem to překročit a dělat, že to nevidím.

S úsměvem jsem si vzpomněla na svou mladickou nerozvážnost mých sladkých patnácti let, kdy jsem se ohnula ke křoví po peněžence a ona mi začala ubíhat před rukama, páč ji měl asi desetiletý hoch na silonu a dělal si z náhodných chodců, co se pro ni ohli, srandu. Tenkrát jsem to vyřešila tak, že jsem šla po niti, čapla kluka a řekla mu, aby to dělal líp a hlavně jinde, tam, kde nejsem já. Jo, to by byl příběh "Lucienne a utíkající peněženka" nebo taky "Jak Lucienne nalítla".

O to horší mám myšlenky v hlavě o tom, jak to asi dopadne. Koloběh myšlenek lékař – bordel – policie – výsměch – příště si urazím ruce, než bych sebrala cizí věc – lékař na chirurgii, co mi sešívá ruce – blázinec – policie – výsměch, což je taková klasická smyčka dobrých skutků, které dláždí cestu do pekel, jak jsme se učili v sociologii. Každopádně jsem už ostrá dopředu. A připravená na nejhorší...

Kontakty se začínají ozývat zpět. Blázinec začíná online. Volají ženy, volají muži. Mezitím zjišťuji z smsek, že se dotyčnému narodilo miminko, holčička. Možná lékař kalí v Night clubu, asi to teda nebude takovej pajzl neřestnej, jak jsem si myslela. Hned je svět růžovější, žádná policie, novopečený otec nebude mít chuť popotahovat Lucienne po policajtech za nález mobilu. Každopádně, smska v češtině a konečně se dovolávám někomu, kdo zná a hlavně ví. A za pár minut mluvím přímo s ním.

Že by si nějak uvědomoval, že mám jeho mobil v ruce a tu hromadu práce a rozhodování za tím, že spolu právě mluvíme, to ne. Dorazila mě věta, že mu mám mobil dát do vrátnice nemocnice, že si právě uvědomil, že je lehce pod vlivem a tudiž nemůže přijet i když mi to právě slíbil.

Nevděk světem vládne...

A to zase ne. Jak jako odevzdat na vrátnici? Nic takovýho, pěkně osobně. Já mu dám, syčákovi. Volám až do Chorvatska a pak mu mobil nechám na vrátnici u sestry... Kulový s přehazovačkou. Buď osobně nebo nic. Koneckonců, bylo to před Nightclubem, tak chci vědět, že to dávám tomu pravému a komu to vlastně dávám.

Mám pocit, že by mi měl říct aspoň "děkuju" a projevit radost nad shledáním s milovaným drahým mobilem s pouzdříčkem a datíčky a kontaktíčky. Kojot však svou Lucienne s párou jdoucí z ušisek notně připravil na to, že to může být buran z buranova a nemusí říct ani díky, i takoví lidé jsou mezi námi. Moudře podotkl, že to neděláme pro odměnu ani pro pochvalu, ale proto, že by to ani jednoho z nás netěšilo a že by nás to tížilo a že je to slušnost, slušní lidé to tak dělají. Vrátíme mobil, protože to tak chceme udělat, nečekáme za to ani to díky.

A najednou to jde a je to tady. Během deseti minut se scházíme, lékař vypadá jako normální člověk, přibarvený svět střípků se rozpadá a najednou je nebe bez mráčku. Nerozpakuji se říct co si myslím a co mě dožralo a jaká za touhle naší schůzkou byla práce a jakýho pátrání. Kojot se skromně drží stranou a já povídám a povídám a povídám.

No, nakonec bylo i děkuju a byla i radost v očích lékařových. Možná mi pan doktor i hodí komentář, protože dostal webovou adresu ;)

Některé příběhy dopadnou nad očekávání dobře... Pan doktor tam měl totiž také natočený porod své ženy, který ještě neměl přehraný do počítače. Teda, byla jsem tak ráda, že to nenašel někdo jiný, kdo by mobil rovnou střelil nebo si ho nechal. Být jeho ženou, tak bych mu asi poděkovala...

Porod, to je totiž událost, která se znovu točí velmi těžko...

linkuj.cz vybrali.sme.sk