Lucienne

Je brzké dopoledne, pejska štěká jak šílená, někdo opakovaně zvoní. Nejde nám mluvítko u domovního zvonku, pouštíme tedy tajného agenta všech anonymních návštěvníků dál do domu a...

čekáme...

"Ty někoho čekáš?" ptám se já, značně rozespale.

"Já ne, a Ty?" odpovídá on.

"Taky ne. Kdo by sem za mnou chodil, prosím Tě..." odpovídám rozmrzele já, květinka vyrvaná z kořenů dalekého domova.

A ona to pošťačka...

Držím pejsku, tedy malého pošťačkodava v berserkovém záchvatu svých úctyhodných třiceti kil chránících krále.

Přítel zavírá po nějaké době dveře od bytu. V ruce drží malý, nenápadný balíček a velmi významně se u toho ksichtí.

"Jestlipak víš, co je v balíčku? V balíčku až z Emeriky, jak vidíš," ukazuje balíček potetovaný nápisy "Air mail" a "Bez cla".

Dramaticky se odmlčí...

No přece kojotí lebky jsou tam!

Konečně vím, co nám chodí domů v balíčkách... No přece kojotí lebky! Co jiného jsem mohla čekat, jak mne mohla nenapadnout tak jednoduchá a prvoplánová odpověď. Mne, ženu od těsta v kojotím doupěti nenapadnou kojotí lebky... Ostuda...

Kojotí lebky putují na posvátné místo a krabička?

Ano, hádáte správně. Krabička se mi hodí na koření v pytlíčkách, má tu správnou velikost.

U nás se prostě využije všechno...

linkuj.cz vybrali.sme.sk