Jsem znechucená na nejvyšší míru. Na to, aby se člověk dostal do péče, musí držet hubu a krok, protože jinak si ho doktor nevezme. Doktor nechce slyšet, že pacient něco o své nemoci ví a nedejbože, aby věděl o lécích, které by mohly ohrozit jeho kvóty.
Mít ty zasraný čtyři tisíce měsíčně, zaplatím si ty léky sama. Nemám je. Ale i kdybych je měla, zamyslela bych se nad tím, na co vlastně platím zdravotní pojištění. Na co jsem v době zdraví dřela jak idiot? Na nic. Ale prostě brát si na léčbu úvěr, to teda fakt ne. To není k utáhnutí.
Kdy nás začnete brát vážně? Nás, kterým říkáte:"Když budete dostatečně pokorně prosit, přinesete obálku a v ní blíže neurčený obnos (hlavně ne málo) a to jenom v případě, že přijdete z velmi dobré známosti, tak budeme spokojení všichni!" My máme držet hubu a být trpěliví a když se nám to nelíbí, tak jít jinam? Kolik potřebujete, doktoři, za recept? Deset tisíc, dvacet tisíc, padesát? Není lepší si rovnou zaplatit léky? Ale to byste zase nemohli s léky čachrovat, co? A brát lidi "ze známosti" a hrát s nima hru "na život a na smrt." To je vaše slavná přísaha?
"...Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné..."
Mám držet hubu?
A PROČ???
Proč mám jak ten idiot držet hubu, když mám tyto možnosti:
1) Po Prednisonu se z toho asi zblázním. Mám jít na několik měsíců do blázince a tam být na elektrošokách? Znám lidi, co tímhle prošli na základě Prednisonu, co jim předepsal doktor na naši společnou diagnózu. Znám je osobně. Tam, kam došli oni se v životě nechci dostat. Drželi hubu a byli slušní a věřili, že doktor chce pro ně to nejlepší. Mám riskovat?
2) Po první operaci vím, že se mi břicho špatně hojí. Tenkrát jsem po slepáku měla břicho dva měsíce otevřené. Dva měsíce jsem prosila nahoru, aby mi konečně břicho srostlo a nemusela jsem si z něj několikrát denně vytlačovat hromady čehosi. Mám jít s klidným svědomím na operaci z důvodu odmítání Prednisonu, když vím, že se mi prostě rány špatně hojí? Každej doktor, kterej mý břicho viděl, řekl:"Který prase vám to dělalo?" Mám držet hubu a krok a věřit, že doktor pro mě chce to nejlepší? Mám se nechat radši otevřít než slušnou léčbu? A co ta rizika, která jsou spojená právě s dobou aktivní nemoci... Zrovna můj úděl moc operací nesnese, i to vím, protože jsem dobře poučený pacoš. Léta učený... Mám přesto držet hubu a krok?
3) V neposledku – plánované otěhotnění a tudíž možnost srůstů po operaci nebo rozhození celotělního systému Prednisonem: Mám riskovat a prostě se na doktory opět vykašlat? V případě, že bych o děcko přišla kvůli nemoci nebo sama přišla o život při těhotenství, bude to moje chyba, protože jsem odmítla Prednison a operaci. Nebo mám snad na děti zapomenout?
Ovšem, když bych přišla o děcko nebo o život v důsledku léčby nebo pooperačních komplikací, byl by to jen nešťastný průběh, se kterým "nikdo nemohl počítat". Kromě pacoše, pochopitelně. Ten si to může spočítat rovnou. Ale pak je moc chytrej a s věcí znalejma pacošema se moc špatně spolupracuje. Remcají a remcají, jako kdyby snad věděli, co jim my, doktoři, máme dát. Takový máme nejradši. A taky z nich špatně padají obálky, zato keců mají moc. Oni to snad vědí líp...
Systém je nastavený na co nejlevnější léky a přitom paradoxně ty levné, co se vyráběly dlouho a zabíraly, se nevyrábí, protože se na nich málo vydělává. A na čem se dá vydělat hodně, protože to je nové a zabírá to a má to minimum vedlejších účinků, takže na tom systém stejně vydělá (pacoš se neléčí s vedlejšími následky), to se nepředepisuje, protože v základu na to lékař prostě nemá (jen pro zvané). Je to chyba systému. K čemu věda, výzkum, když to v praxi nemůže doktor normálně použít?
Já bych tak obnovila pranýře!
Takže, pacoši, buď chcípneš na nemoc, nebo na vedlejší účinky léků. Vyber si. A když si nevybereš, tak riskuješ, že následky si poneseš sám jako svojí chybu. A pacoše, který odmítá léčbu, je riskantní vést v evidenci.
Ty si přeci můžeš vybrat!
Máš na to demokratický právo...
