Pravda, dříve jsem se mu snažila sugerovat, že se mnou asi hlady neumře, ale že chleba s chlebem ho čeká celkem pravidelně a bude dobře, když si zvykne. Tak to šlo do té doby, než chleba došel a nebylo nohy, která by šla nakoupit. K nastalému hladu se musela Lucienne postavit čelem. Objevila mouku a vodu a první, co ji napadlo udělat, bylo chapati (čti čapátí).
Několik měsíců jsem totiž žila jako anglická otrokpair v rodině indických přistěhovalců a chapati tam bylo denním chlebem a to doslova. Jenom naučit mě to moc nechtěli, dělali si ty placky sami s tím, že má ruka zajisté nebude umět dokonalé indické chapati, nemám to v krvi. A tak když dělám chapati, dělám to prostě blbě po česku, ale co už nadělám.
A tak vznikl fenomén placiček.
Po vřelém uvítání chapati jsem začala přidávat další suroviny. Postupem času jsem zkusila vejce, cukr, trochu oleje, kypřící prášek a nakonec i droždí jsem zkusila. Pekla jsem placičky denně. Už nebyl potřeba kupovat chleba.
Jeden dialog z té doby:
"Abys mi nespadla z toho okna, když věšíš to prádlo... Počkej, já Tě podržím," říkal přítel s výhledem z našeho čtvrtého patra.
"Ale prosím Tě, našel by sis jinou Lucienne. Takových po světě běhá," škádlím ho já.
"Placičky..." zakníká tiše on.
Placičky prostě vedly v našem jídelníčku na mnoho způsobů. Na slano, na sladko, kynuté, nekynuté, vyhnané práškem i jen tak holé, prostě různé. Vstávala jsem o hodinu dříve, abych upekla snídani...
Když jsem přijela domů za našima, chtěla jsem se pochlubit svým kuchařským uměním placiček. Všechno jsem udělala stejně, ale nepovedlo se mi nic. Placičky byly spálené a uvnitř syrové, nacucané olejem, prostě hrůza. Maminka když mě viděla, to už byla zadýmená celá kuchyně i obývák od přepáleného oleje, kuchyň byla bílá od mouky a postříkaná vřelým olejem a v misce kupka spáleného čehosi, to cosi vzala, vyhodila, vyvětrala a řekla:"No to bychom se dočkali."
A začala znovu.
"Ukaž, jak to děláš? Vždyť Ty děláš pečený knedlíky!"
"Knedlíky???"
"Knedlíky."
"A jak to děláš s tím olejem? Co tam dáváš? No takhle se to přece vůbec nedělá!"
"Ale mami, mně to takhle doma fakt funguje. Doma jsem nikdy nic nespálila. Žádnej kouř přes celej byt. A už vůbec, aby to bylo navrch černý a vevnitř syrový."
"Když já jsem něco dělala pro tchýni, taky mě kontrolovala, jestli ten její milovaný syn má dobrou domácí stravu. A taky se mi vždycky něco nepovedlo. Nic si z toho nedělej, to je normální. Když dělá nevěsta jídlo, vždycky se to pokazí."
"No, aspoň to mám za sebou takhle. Z jeho strany nic zkazit nikomu nemůžu, tak jsem si to vybrala s Tebou. Tak aspoň že tak. Trapas má zůstat v rodině..."
"No vidíš, jak je to hezký těsto. Oni nám spravovali sporák a nějak nám štelovali plamen a teď to hřeje jak divý," vysvětluje maminka.
"To bude ono..." úlevou z rychlého záchranného zásahu ani nedýchám. Bratr ještě spí a čeká na placičky.
Celkové rodinné zhodnocení mých (maminkou pečených) knedlíků k snídani: Palačinky jsou lepší, ale jíst se to dá.
Můj vnitřní pocit: mírné zahanbení... Ještě, že nejedli to syrové spálené cosi. To by mi to asi hodili na hlavu!
Nicméně fenomén placiček pokračoval. Doma jsem se vypracovávala na svém sporáku na odbornici přes placičky. Placičky zleva i placičky zprava. Placičky rumové, s jablky, s tvarohem, se zavařeninou, s vegetou, s cukrem a citronem, obalované v moučkovém cukru s vanilkou...
Až jednou přišla inspirace! Udělám palačinky! Udělám je nadýchané se šlehaným bílkem, nastrouhám tam jablka, vejci nebudu šetřit a pojedu místo z hlavy podle receptu! Jo!
Chutnaly bezvadně až na jednu vadu. Byly to zase placičky. S palačinkovým tvarem to centimetr vysoké deset centimetrů široké cosi nemělo co dělat. Prostě se mi to vůbec palačinkově nepovedlo. To husté cosi se nedalo vůbec nalít přes celé pánevní dno. Byla jsem ráda, že jsem to tam rozetřela do těch deseti cáků sběračkou.
Holt dejte mi do ruky cokoli a já vám z toho udělám placičky ať chci nebo nechci.
Ještě, že ten můj partner placičky může ve velkém... Co bych si jinak počala se svými pečenými knedlíky, to vůbec netuším...
