Lucienne

A jak tak chodím ven, pejska štěká na zvědavce, kteří by mě rádi oslovili  – a mnozí to také dělají – na téma pes, soužití s ním, jeho tělesné pochody nebo prostě a jednoduše chtěli zavést hovor o počasí. Pochopitelně, když chodím sama, tak s překvapeným výrazem toho, že pes si mě prostě brání a já nemám sílu mu v tom zabránit, odkráčím středem od každého komunikacechtivého člověka a uvnitř jsem ráda, že komunikovat nemusím a pejsku za to velmi chválím. Ono když vás osloví muž v nočních hodinách nebo různá individua motající se kolem i v denních hodinách, je to docela nepříjemné. Cítím se chráněná.

Když jdu s přítelem a pejskou a pejska štěká, přítel ji okřikuje a já ji v duchu konejším. Člověk nikdy neví, na koho narazí a pes má prostě lepší čuch na lidi, než člověk zblbnutý etiketou a slušností. Věřím psím instinktům.

Dneska jsme šly shánět určitou věc, Brno jak po vylidnění. Všude zavřeno. Když jsem nakonec nalezla alespoň nonstop hernu, kde bych si mohla dojít na toaletu, nastalo dilema: "Kam s pejskou?"

Totiž, aby mi ji někdo neukradl... Že bych přišla domů bez pejsky? To by mě asi přítel zahlušil.

A jak jsem tak přemýšlela kam s ní, najednou mi to došlo:

Pejska sice dělá, že mě chrání, ale ve skutečnosti naši kapesní vlčí pejsku chráním já.

Že by na základě logiky téhle úvahy také chodila venčit ona mě? A já celou dobu žiji v přesvědčení, že je to obráceně!

linkuj.cz vybrali.sme.sk