Lucienne

V bříšku jsme měli modrou cukrovou vatu z minipouti, co byla kousek od nás. S cukajícími koutky jsem slíbila, že příště se budu při průjezdu strašidelným hradem už určitě bát místo toho, abych se řehtala na všechny ty kostlivce a strašidla a čarodějnice. To jako aby to bylo stylový. Po letech jsem se svezla na velkém ruském kole, bylo natřené na jasně růžovo, což mě pobavilo. Být doslova v jednom kole a růžovém k tomu, to je lepší než růžový brejle.

Naše ruce se dotkly a prsty se propletly. Jeho ústa se pomalu přibližovala k mým a ten okamžik ve mně vyvolával pocity motýlů snášejících se skrze mě na prosluněnou zem. Nakonec se objetí v polibku dokonalo. Polibek byl dlouhý, až jablíčka začala pomalu červenat, ač byla teprva opadaná z květů. Bylo to krásné. Polostín, ani horko ani zima, chladivý vítr probíhal našimi vlasy a rozvlával mé nejlepší šaty, které jsem si vzala na oslavu procházky zamilovaných. Jsou to takové laskavé šaty, laskají mé tělo přítulností a hebkostí, která splývá v barvách neustále rodícího se fénixe.

A pak mi přítel něco pošeptal. Říkal to tak tiše, jak jenom Lucienne dokáže naslouchat, když mlčívá svá slova. A Lucienne přišla k poznání, že i mlčení má své hranice, které se dají překročit, když jste šokováni něčím, co nečekáte. A ona to nečekala. A tak mlčela a mlčela a nebyla schopna slova a nohy jí vrostly do země a nebyla schopna se pohnout. Když tak o tom přemýšlím, mlčela tak, jak ještě nikdy nemlčela. Možná mlčela hlubokým dojetím, možná mlčela tak daleko za hranicí sebe v sobě sama, že nebyla schopna se vymlčet aspoň k hlasivkám, aby mohla hlasitěji vydechnout. Mlčela tak, že i myšlenky ztichly a Lucienne se rozplynula. Dočista se rozplynula tak, že si až musela sednout na chodník a mlčela dál. Nemohla mluvit, vydat ni hlásku. Ona tedy normálně moc nemluvívá, to jenom na blogu je taková ukecaná, ale tahle situace, to bylo něco.

Spadlo pár okvětních lístků z jabloně a Lucienne stále seděla pod tou jabloní u Kojotových božských nohou a přemýšlela, jestli se dokáže vůbec zvednout, když je teď tak zajedno se svou zemskou podstatou, že je v podstatě součástí Země ve své jedinečnosti.

Mlčela... Vnímala teplo a nějak zachytila podruhé položenou tu samou otázku.

Ještě hlubší mlčení... Nešlo mluvit, nešlo skoro ani dýchat.

"Pojď, vstaň, vždyť mi nastydneš. Nechci, abys byla znovu nemocná. Pojď, půjdeme si někam sednout na pivo, jestli chceš. Vždyť nemusíš odpovídat hned. Vůbec nemusíš."

A Lucienne si dala velký světlý místo malýho černýho. A svět se znovu složil do veselých barev, byť trochu jinak poskládaných. Některé věci mi trvají dlouho, než je nějak zpracuju. Obzvlášť mnou leta hýčkaná spálená krajina mého intimna, spálená do černočerna, se nechtěla dát. On se však nedal a říkal, že jí osadil už dávno. Kdysi se tam prý partyzánsky vloudil – a to hned několikrát – a zasadil semínka, která zaléval a ony už rostou. A ne že ne. I právě teď, v tomto okamžiku, je zalévá. A má krajina se zazelená, budou tam růst stromečky a kytičky a tráva a slunce na ně bude svítit a bude to krásné. Život je prý silnější a černá zem je prý nejúrodnější.

Říká se, že kdo mlčí, souhlasí...

Až se zeptá potřetí..............................................

linkuj.cz vybrali.sme.sk