Lucienne

Docela dlouhou dobu žiji v takovém přesvědčení, že v požehnaném stavu – až nastane – prostě nějak přežiji monitorování a až nastane chvíle CH, k doktorům nepůjdu a prostě si tu chvíli vychutnám doma, s partnerem a dulou. Za ta léta, co čtu Vlastu Marka a zajímám se o alternativní porody vůbec, jsem si tuhle představu tak nějak v sobě ukotvila a teď, teď se tohle přesvědčení  – dříve pevné a nezdolné – změnilo na jakýsi sen. Na cosi nereálného. A já si to uvědomuji a nelíbí se mi to. Je to taková doktorská terapie strachem a tenhle spot je taková moje malá psychoterapie, vykecáníčko. Bude jiné, než to uvědomělé a zpracované minulé psaní, bude syrové, duchovně nestrávené, trochu chycené pod krkem, bezmocné a přinasrané z pozice chyceného v koutě.

Přichytila jsem se při tom, že se trápím představou, že až budu těhotná, dítě zemře. Nebo zemřu já. Ta představa mi nejde z mysli. Zdá se mi o ní, mlčím o ní, mluvím o ní, vytane mi na mysli v netušených okamžicích, dokonce i v těch nejintimnějších, kdy by měl člověk myslet na úplně jiné věci. Trápím se s ní a ne a ne ji nějak rozumně zpracovat, aby mne netrápila. Uvědomuji si to. Pojmenovala jsem svůj problém a teď s ním bojuju. A proč vlastně bojuju s problémem, který je pofidérní, daleko a naprosto není aktuální?

Protože je tak ožehavý pro mě jako pro ženu a protože si několik lidí dalo práci s tím, aby mne vystrašilo tak, že mi to prostě nejde z mysli. Preventivní strašení. Strašení pro strašení samo. Když nebudu hodná, tak se to stane. Musím být hodná v zájmu svém, svých budoucích dětí, výdrže svého těla a vůbec. Trvalá dispenzarizace u chronického nevyléčitelného onemocnění podmínkou zvládnutí choroby, tak to zní v propouštěcí zprávě zároveň s větou o poučení o podstatě nemoci. Přeloženo do lidštiny – dostala jsem kapky. Doktoři mi přejí mírný průběh, ale zajisté nechci skončit špatně a když už ne já, tak proboha, pro život mých nenarozených dětí.

Malá životní lekce, která se tvářila jako relaps a zvládnula se v daleko rychlejším čase než normálně. Oni v bílém to ví. Říkají, že teprve, když je člověk v klidovém stadiu pět let, tak ho považují za člověka v remisi. Pět let a ještě k tomu negativní histologie ze zahojených ran. Pět let... Já byla v klidu čtyři, pseudorelaps a už mě mají.

Hra se zastrašováním z jejich strany. Mluvili o tom, že jsem zmizela z jejich dohledu na tak dlouho a přežila jsem. Hazarduju. Hanba mi. A tak se všichni zainteresovaní snažili a já to sežrala i s navijákem. Zapsalo se mi to do hlavy a teď to tam je a já myslím na takový věci, na který by žádná žena neměla myslet, protože stresují, jsou bolavé a nejsou pro klidné prožití všedního dne. Nelze si je nepřipouštět, když vám je opakují pořád dokola. A straší a straší a straší.

Mé vnitřní boje s rozervaností došly tak daleko, že jsem se dokonce svěřila partnerovi. On mi odpověděl, že je jen na mně, jakou léčbu přijmu a jakou odmítnu. Já na to řekla to, že pokud mi budou argumentovat tím, že musím užívat léky doživotně a i během gravidity, protože se to může kdykoli zvrtnout a preventivně budu brát prostě léky až do konce života, protože pak se to může taky kdykoli zvrtnout a sice pro užívání těchto léků v těhotenství a kojení musí být obzvlášť závažné důvody, což to, že se to může zvrtnout, obzvláště závažný důvod je. Fraška.

Ale ono se to může zvrtnout bez léků tak jako tak. A dokonce i s léky. V příbalových letácích se píše cosi o tom, že neexistuje studie, která by říkala, že preventivní braní těchto drahých léků působí proti vzplanutí nemoci. Ale brát je musím, protože jinak hazarduju. A už mě mají.

Tuhle svou vnitřní rozhořčenost jsem si uvědomila až po přečtení tohoto článku.

Preventivně do sebe nacpat léky, kdyby náhodou. Léky, u kterých není ověřeno, že zabraňují relapsu při preventivním užívání. Zpracovávat chemii i v těhotenství a při kojení a už pořád, nadosmrti. Život matky je důležitější, než život dítěte.

Argumentace strachem vytváří opět cyklus, že doktor má moc nad pacientem. Ale ne preventivní, nýbrž faktickou. Implantované myšlenky o smrti vaší nebo budoucího dítěte ve vás při těhotenství a porodu prostě vytváří strachovou závislost na lékařích a neustálé obavy škodí mnohem víc, než cokoli jiného. Mé léky bude preventivně vstřebávat i mé budoucí dítě. Radši.

Takových, jako jsem já, už viděli... Nechci se podívat k nim na oddělení, kde leží ti s těžkým průběhem? Ještě pořád nechci být trvale pod dohledem?

Změní něco trvalý dohled? Trvalé braní léků? Když má přijít relaps, přijde tak jako tak. Pak nasadí těžkotonážní léky, protože ty lehčí užíváte trvale a máte vůči nim vytvořenou toleranci. Už nezabírají, musíme nasadit ty silné. Drtivý úder propuklé nemoci. A organismus je oslabený z trvalé zátěže zpracovávaných léků navíc.

Jak jsem byla ráda, že jsem jim unikla z dohledu. Žádné léky na čas, žádné léky vůbec. Paralen při horečce jednou za pár let. Věta:"Vzala sis léky?" je docela degradující... Bude mi třicet. Teprve. A už dávno nejsem uvyklá takovým stereotypům. A zapomínám, pochopitelně.

"Víte, ty léky jsou velmi drahé," to je věta k zulíbání. Pamatuju si, že jsem kdysi přecházela na léky s identickou látkou, ale od jiné firmy, protože pan doktor s dotyčnou firmou navázal přátelský vztah. Léčba za desítku měsíčně. Komu jdou do kapsy desátky?

Nevím, je vůbec takový přístup starostí o člověka, nebo spíš vytváření další závislé dojné krávy, kterou postaví do mantinelů a dojí a dojí a dojí...

A když dojit nechce, tak jí prostě trochu zmáčknem! Ona podojí...

linkuj.cz vybrali.sme.sk