Lucienne

V době, kdy už mi nebylo dobře, jsme si povídali s přítelem o vnímání času jako o podobenství s tekoucí vodou. Podle myšlenek jím předkládaných vnímá dítě čas jako řeku, která plyne a skoro neubíhá. Čas se vleče nekonečným tempem, když do vody hodí klacík, předběhne ho – tak jak pluje po hladině – několikrát a pak se od něj odvrací, jako od věci, která je pro něj natolik nezajímavá, že cokoli jiného, dravého, rychlého, je lepší než to, co je předvídatelné a několikrát pokořené jím samým. Čas plyne a není důležitý.

Dospělý vnímá čas jako řeku, se kterou kráčí a je většinou zakotven a synchronizován (až na mimočasoprostorovou Lucienne, která ke svému neprospěchu čas vnímá velmi velmi zdálky, jako by se jí ani netýkal, což přítel vnímá obezřetně a tuží na tomto faktu svou velkorysost a toleranci). Dospělý nepředbíhá klacík do vody hozený, to ho totiž ani nenapadne. Ztratila se dětská hravost a zůstala vážnost. Voda je voda. Ať si plyne. Je jí málo, stejně jako času. Nedá se chytit, nedá se zkrotit, v každém skupenství přináší práci pro člověka, který se na ni jen zadívá a začne ji vnímat. Co nahoře nasněží, dole chytají ze sklepů. Čas dopadá prostě neúprosně.

Stařec se už jen dívá, jak klacík odkudsi přinesený ubíhá po hladině, nestačí mu. A přesto je času už jaksi dost, volně ubíhá a nějaké klacíky... To je pro ty mladší. On už se klacíky zabývá jen v duchu. Byly a nejsou. Propluly, nechytil je, i když mohl. Některé chytil a přitom ani nechtěl. Byly kluzké, mokré a trochu špinavé. Spousty jich hodil zpátky, některé mu vyklouzly samy. Nemá žádný klacík v ruce. Nepotřebuje ho. Nevnímá tu prastarou potřebu hromadění klacíků. Čas splývá s berličkami života.

A zatímco on povídal cosi o hravých dětech, vážných dospělých a nemohoucích starcích, mne napadly myšlenky k podobenství času právě obráceně.

Dítě vnímá čas jako moře. Neuchopitelné cosi, co nelze pochopit. Nekonečný prostor. U dospělých jsme se tímpádem shodli. A stařec vnímá čas jako potůček, který ubíhá tak rychle, že jej nelze dohonit. V podstatě je to alternace téže myšlenky.

A jak čas plynul, klacík tohoto podobenství se zarazil o kámen bolesti a horečky a strachu. Drkotal se pod životadárnými kapačkami Kabivenu a omílal se v mé bolavé mysli tisíckrát až se vybrousil do podobenství o strachu ve mně, v člověku, který je naváděn na určitou životní linii takovýmto bolestným životním procesem nemoci.

...

* Nemocniční postel, horečka, únava z bytí *

Strach se pomalu rozpustil, zbylo jakési odevzdání se. Od pocitu:"Ať se mnou udělají cokoli, už je mi to jedno," se rozlilo jakési zklidnění z horečky naplněné očekáváním modrého nebe až otevřu po dlouhém pospávání oči.

Pocit toho být unášen v proudu, nechat se obtékat vodou a dotýkat se kamenů pod hladinou – někdy ostrých, někdy hladivých – je dalek toho pocitu NEŽ vstoupíte do vody, která je bouřící, vaří se a klokotá, vytváří se vlny z pod hladinou umístěných kamenů a víry ukazují zrádná území. Voda je dozajista chladná, až k zalknutí chladná, až to pomyšlení bolí. Jen smočit palec u nohy a jste v tom, stigmatizováni až do konce života, otisk černé pečeti na čele.

A když už se tedy rozhodnete a jdete do toho, kráčíte směrem k tomu obrovskému nemocničnímu kolosu, zdá se vám ten objekt tak obrovský, neosobní, takový moloch, v němž přeci nelze najít nic lidského kromě vyraženého čísla na ruce a bolesti. Skleněná stopatrová budova, železo a beton v ladném kvádru. Už jenom přiblížení se k ní o každý metr, každou píď, vzbuzuje pocit studenosti záludného potoka, nekontrolovatelného, nekonečně hlubokého. Je jedno, jestli se uvnitř utopíte nebo ne – pohled vzbuzuje přinejmenším respekt, ne-li strach.

Strach z neznámého.

A pak strach pojmenujete, vstoupíte do vody a i přes tu vnitřní úzkost a bolest se necháte unášet proudem a doufáte, že si moc neublížíte, nenatlučete, že tím, že poplujete zároveň s proudem a vychytáte střed, kde rány budou utlumeny masovostí kolektivního vnímání, si zvyknete na chlad.

Překročíte práh s vůní desinfekce, dostanete svou postel, visačku, stojan s kapačkou a stolek a už jedete...

Vyspíte se, jednou, dvakrát, třikrát, pozorujete ty bílý sekaný řízky, co vám jdou do žíly sekundu po sekundě čtyřiadvacet hodin denně a co vnímáte nejradši je pohled z okna.

Pohled z okna je totiž jednoznačně krásnější, než pohled z druhé strany barikády – zvenku do stovek a tisíců anonymních oken blýskajících se ve slunci. Okamžiky, kdy přítel s pejskou stával dole na chodníku pod oknem malé nemocnice a já z druhého patra házela čumákující fence ohryzky a mluvila na ni konejšivě, se zdají být nekonečně daleko.

Pohled z okna je to, co vás obrací dovnitř. Dokonce je to i to, co vás obrací ven. Pohled na modré nebe s beránky, zelené borovice a třepetající listy jilmů nám ukazuje to, co čeká venku – život. A ten vypadá až nebesky krásně, úplně jinak, než jak si ho pamatujete z podsledních týdnů poznačených bolestí.

Je to vlastně až prostince jednoduché.

Dokud nejste uvnitř, tak se bojíte a nevíte. Pohled zvenku dovnitř vypadá neprostupně, netečně až nepřátelsky. Ale pohled zevnitř ven vypadá jinak, vypadá krásně.

Zevnitř prostě vždycky všechno vidíte jinak. Nejdříve ale musíte být v tom. Plout s proudem, přijmout to a podvolit se.

Okusit neznámého a přeměnit ho ve známé. A známé v přátelské. A přátelské přetvořit v to, co vás zahřeje u srdce, jako láska...

linkuj.cz vybrali.sme.sk