Lucienne

Před chvílí jsem dorazila domů, spící přítel a byt v klasickém rozkladu po několikadenní nepřítomnosti ženské ruky čekali na pohlazení – ať už smetákem a hadrem nebo rukou. Komu co patřilo, to si můžete domyslet sami :)

Nicméně nepanikařím, ono se to tu nezblázní, napíšu příspěvek a půjdu vytuhnout, na chirurgickém oddělení se člověk moc nevyspí – lidské bytosti tam pláčí a sténají, ba co víc, někdy i řvou bolestí, zvlášť když jim třeba vezmou druhou nohu a doktoři nenapíšou pořádný tlumiče na bolest. Pravda, Lucienne nesténala a neplakala, trpěli ti druzí, ale Lucienne soucítila s nimi a když mohla, pohladila, podala čaj a dobré slovo z ní padalo neustále nebo se aspoň snažila v rámci možností pomoci.

Nedoléčená bolístka, kvůli které jsem byla dvakrát na pohotovosti, mne dostihla v plné míře a to tak, že si mne rovnou v nemocnici nechali. Konečně mi dali antibiotika, po kterých mi není zle na umření, zaplaťpánbůh mi léčba zabrala a tak už můžu jít do domácího ošetřování a tudíž s pejskou ven a volným krokem léčit své bolístky zlatistým sluncem, protože dnes je krásný den.

A přítel chodil za mnou, držel mne za ruku a vykládal o svých mužských záležitostech ve svém životě, jak jsem alegoricky napsala v minulém příspěvku, a měl strach. Měl obavy, že bude hůř a že budu moc moc nemocná a on nebude moci sdílet každodenní přítomnost se svou Lucienne. V nemocnici mne strašili, že když mám takovou vážnou nemoc, tak mne předají specialistovi, který mne bude sledovat neustále. Pan primář se přísně díval a práskal fousama, doktoři pokyvovali a já se na chvíli nechala vystrašit. Na chvíli. Už jsem to překonala. Nemám strach... Vím, proč procházím tím, čím teď procházím, už není potřeba velká duchovní iniciace skrz těžké selhání organismu.

Totiž, mám za sebou jednu těžkou nemoc. Problém s tou nemocí je v tom, že ta nemoc už bude se mnou také neustále. To, že se chovám tak, že ji už čtvrtým rokem nevidím a u specialisty jsem se neukázala víc než tři roky, neznamená, že lékaři dají pokoj. No prostě – dostanete se jim pod pazouru a už vás mají. A myslím, že přestěhováním do Brna se opět dostanu pod dotěrný lékařský dohled a ten bude koukat a bude chtít koukat víc a víc a já se budu bránit, že mi teď nic není a na žádný hnusný vyšetření chodit nebudu a nebudu a nebudu. A nebudu. Ale jednou mě zlomí a já podlehnu a zase se budu cítit jak součást nevelké komunity nemocných, kteří přežili vlastní smrt a odolávají pod laskavým lékařským neustálým dohledem.

Jojo, lepší je být zdravý a bohatý než chudý a nemocný. A jak se mi blaze žilo bez lékařských kontrol a neustálého přísunu léků, léků na doživotí, protože jinak smrt a to smrt bolestivá a pomalá. A já už tři roky nesním pomalu ani acylpyrin, protože to nepotřebuju. Závislost na lékařích, lécích a neustále lékaři a okolím živené obavy o každé další ráno jsem prostě jednou nepřijmula jako hodnou mé pozornosti a začala jsem se věnovat jiným, důležitějším věcem. Třeba duchovním aspektům nemoci, práci s nimi, jejich přijmutí, prožití a pochopení. A to bylo to, co mi pomohlo.

Dostala jsem se z toho sama. Prošla jsem si vlastní cestu a ač lékaři neuvěří na zázrak, v mém případě jsem si na svém zázraku docela zamakala.

A makám neustále a nepočítejte, že to jen tak vzdám.

Nevzdám!

linkuj.cz vybrali.sme.sk