Lucienne

Den D, den stěhování, 20 minut po příjezdu stěhováků:

Sousedka, stará a opotřebovaná osoba vlastnící šedočes, rachitickou postavu s rozinkami, tlusté brýle a manžela k hádání:"To jste mi nemohl říci dopředu, že se k Vám někdo stěhuje? Zametla jsem tu před dvěma hodinami (jedno patro velké jak pětník). Podívejte se na ten svinčík teď (vynesený tři skříňky a celej náklaďák čekal). Musíte to znovu zamést a vytřít, je mi jasné, že Vy byste to určitě neudělali. Ten svinčííík... (to moje srdce, to asi nevydrží takovééé šoky, velká komedie)

Přítel:"Přeci je jasné, že bychom po sobě uklidili celý dům. Počítáme s tím."

Sousedka:"Neuklidili."

A bylo vymalováno. Arsinoe má tchyni Jarunu, já mám sousedku. Té je to všechno jasné. Ví to líp. Všechno. Vždycky.

Den druhý:

Spím. Když nespím, krmím zvířata a chodím ven s pejskou.

Je hezké, kolik se na zahrádkách pěstuje jarních květin. Asi se mi tu bude líbit. Objevila jsem nedaleko Billu, že bych ani tady neunikla civilizaci? Brno je velké město.

První, co jsem udělala bylo to, že jsem slavnostně zapojila mnou dovezenou pračku. Přítel se divil, proč na ni tolik pospíchám. Zapínám pračku a PERU! Během praní se chodím dívat na to, jak se buben otáčí, jak se tam prádlo mrcasí, jak pračka odstřeďuje a když konečně proběhne první prací cyklus, vyndavám prádlo z bubnu a... Cítím se jinak, než jsem očekávala. Místo pocitu radosti a úlevy mám pocit viny, že jsem to měla zadarmo, že jsem se u toho nenadřela, že mne nic nebolí, ani kolena ne. Asi jsem divná. Je zvyk železná košile? Bude se mi po valše stýskat tak moc, že se k ní vrátím? Uvidíme. 

Den třetí:

Pokus o základní věc – vytvořit cestu mezi pytli, bednami, zvířaty a zdmi do základních dveří, které jsou důležité. Malý úspěch při vybalování věcí, které vybalit lze. Vyhazujeme pár maličkostí a zdatně plníme kontejnery. 

Zvěř si začíná zvykat na mé mišmaše z vařené rýže a kupovaných bobulí. Pejska mě začíná zvykat na to, že když mi zahradí cestu mezi závějemi věcí (jednolopatovou), tak jí musím podrbat a pak mne tedy propustí do další části místnosti. Potkyši v okamžiku mého průchodu vedle klece čumákujou, jestli jim něco nespadne do tlamičky. Ten Pavlov...

Chlupatí sklípkani velcí jako dlaň se ukazují v celé kráse na stěně krabiček. Miluju pavouky, zvlášť když jsou ode mne půl metru. Úplně nejvíc miluju pavouky, když jsou někde jinde a nejsou v dohledu ani dosahu. Nejlépe třeba na jiném kontinentu.

Bydlíme v hezký čtvrti, vypadá jak Hanspaulka. Kolem samý vilky, stromy a kytičky. Dokonce i narcisy jsou skoro stejný jako v Praze.

Zhasla karma a byl trochu cítit plyn. Přišla jsem na to až za nějakou dobu. Přítel mi před časem ukázal, jak znovu zapaluje věčný plamínek, udělala jsem to tedy podle jeho návodu. Plamen vybuchl asi metr po stropě a z té díry, kudy koukáte na plamínky. Přítel na to řekl, že jsem měla nejdříve vyvětrat. Hm. Celý život zacházím s elektřinou a s plynem bohužel nemám zkušenosti - nenapadlo mne to. Je to blondýnovatost, blbost nebo prostě nezkušenost? Nevím, jak moc mám k sobě být kritická a nakolik mi sebekritika pomůže při mém přežití v Brně. Na druhou stranu docházím k závěru, že závěť není špatná věc. Napíšu ji co nejdříve.

Bouchají mi také plynové hořáky na sporáku a přítel mi zakázal péct v troubě. Prý mu nějaký plynař říkal, že má tak starý sporák, že kdyby zkusil péct, vyhodil by do povětří celý dům. Zkusím se prostě sžít s tím, že zapalovat hořáky musím metr od nich špejlí. Kdy asi budeme mít na tu karmu a sporák? To by mně teda zajímalo. Abych to vůbec přežila při mém vaření 3x denně...

Peru. Peru pořád. Mám ze zvuku peroucí pračky niterné potěšení. Hluboce mi symbolizuje domov. Chodím jí občas tiše naslouchat a vymýšlím si co ještě vyperu. Zvuk otáčejícího se bubnu jako kulisa je mnohem víc uspokojující než občas puštěné rádio.

Den čtvrtý:

Po jakémsi pokusu o složení knihovny z Ikey jsem utrženou krabici od televizní antény zasádrovala poté, co jsem to cosi, v čem byly dráty, odstřihla. Televizi totiž nemáme a ani mít nebudeme. Úložný prostor Besta/Inreda je super. Nacpala jsem do něj všechny knihy z jednoho pokoje, které se do celých tří hlubokých a vysokých komponent vešly. Až přijde přítel z práce, můžeme se třeba pokusit hnout s nábytkem tak, abych už mohla zakládat své věci na nějaké místo.

Krmím divou zvěř, s některou jdu ven, především s tou, která má ty nejkrásnější chlupatý ušiska. Pavouci snad schválně visí v rozích krabiček tak, aby byli co nejnohatější a největší. Ještě, že neřáděj a neprostrkují končetiny otvory v krabičkách a nesahají po mně jako potkyši. Fantazie vykresluje následně třicetikilového pavouka místo pejsky, který mi zahrazuje cestu a čeká, až ho podrbám na bříšku, jinak mne nepustí dál. Posílám fantazii do háje.

Přítel se ptá, jestli musím tolik prát. Zjevně nerozumí principu slasti v mé hlavě. Možná si myslí, že je pro mě aktuálně nejdůležitější pro pocit domova a bezpečí ticho, teplo, tekutiny a on. Možná to je jinak. No nevím, jestli mu řeknu o mé úchylce k pračce... 

Den pátý:

Přítel psychicky neunesl knihy, které nejsou na svých místech a můj pokus předělal k obrazu svému. Vysvětlil mi to logicky – "Jsem zvyklý vědět kam sáhnout pro kterou knihu. Neusnul bych, kdybych to tak neměl." Aha...

Sousedka odspoda napsala dopis, ve kterém říká, že jim a všem partajím pod nimi nějak nejde naladit televize. Nedělali jsme něco s anténou? Že by? Trapné je, že nad námi už je jenom střecha.  Televize je opravdové masážní masmédium a je návyková. Vezměte možnost sledovat bednu lidem a uvidíte, co pro ni budou schopni udělat. Řadím ji k nejvíce návykovým drogám podávaným plošně. Inu: není nad to hned na začátku naštvat všechny partaje.

Potkyši drží drátky klecí tlapkami a synchronně valí do ocasatého chumlu když jdu kolem. Pejska se naučila takovým způsobem zastavět uličku svým drobným vlčáčím tělíčkem, že musím drbat a hladit několik minut, než mě laskavě propustí. Hadi při mém zpěvu mezi krabicemi vylézají ze skrýší v terárkách. Zjišťujeme, že jeden had je na útěku v okamžiku hnutí s určitým kusem nábytku. Nevím, kdo se lekl víc – jestli já nebo had. Pavouci na mě neustále čumí svýma osmi očima a já přidávám na kryty velké šutráky a pár cihel, pro strýčka Příhodu. Pejska se ode mně nehne a sleduje mne a můj kapsář, odkud s neutuchajícím elánem proudí dobrůtky. Jo, uplácet, to je moje. 

Samotářský potkyš Hubišek už mne znovu nekousl, ale aspoň jsme si s přítelem porovnali velikosti jizev od Hubiška. Přiznávám, že jeho dvoucentimetrová jizva je proti mojí centimetrové větší. Vyhrál a je větší frajer páč má větší jizvu. Hubišek byl na mě vlastně ještě docela hodný, když to tak kriticky zhodnotím. Díra cenťák na cenťák se hojila jenom něco přes týden. Hubiška mám radši než pavouky a ostatní zvířata včetně gekončíků, blavorů, potkyšů a hadů mám radši než Hubiška. Je to diskriminace?

Den šestý:

Vyčkáváme kontaktu s anténářem, který dnes přijde. Přítel přeskládává svých několik tisícovek knih z ikea systému, kam to v potu a krvi přeskládal do ideálního tvaru, do mých skříněk provizorně, ale vzorně tak, aby se v nich opět vyznal. Já vlastně nemůžu dělat nic jiného než se starat o zvířata, vařit a třeba zkusit vyklidit kuchyňskou linku od knih. Nemám totiž kam dát hrnce. O talířích nemluvě.

Sranda s anténou nás stála tři stovky. Můžeme však opět nandat knihy do ikea systému. Tedy, přítel může. Jeho preciznost ohledně knih je až příkladná. Jsem mnohem méně systematická než on, doufám, že mě za to nesežere. A já snad pomalu mohu vyndavat věci z pytlů a beden. Ono přenést z jednoho místa na druhé několik tisíc knih tak, aby se ještě dalo procházet, to není legrace.

Pejska má nějaký potvory, proto se furt drbe. Taky se začínám nějak drbat. Bude potřeba dojít s pejskou k veterináři. A taky s dvěma potkyškama - nádory a kýla. Už na to mají věk, ale stejně...

V Brně jsou podobný tramvaje jako v Praze a v těch tramvajích mají stejný strojky na cvakání jízdenek. Zajímavé. Je to vlastně docela podobný město. Dokonce v tramvajích hlásí zastávky česky.

Den sedmý:

Nejhodnější pavouci jsou ty pavouci v krabičkách, o těch vím přesně, kde se nacházejí a když jsem zatížila všechny kryty, už mi tak nevadí. To ti ostatní pavouci, kteří nekontrolovaně vylézají odkud se dá, to je horší. Skoro můžu říct, že mi to vadí. Leká mě to. Ty desítky pavouků všude, to je prostě děs. Přítel je pomalu nestačí odnášet pryč.

Pokaždé, když jsem na infarkt z toho, jak jsme tu pořád okolnostmi chycení v krabicích a mám chuť rejpat, mi vykládá o tom, jak byl laskavý a odnesl před chvilkou toho obrovského pavouka z místa XY ven. Vždycky to je náhodou "zrovna před chvilkou, vážně." Vypadá to na jakýsi akční plán, protože předpokládaná odpověď z mých úst je:"Ty jsi TAK úžasný a tak o mě dbáš..." a tím pádem není vhodný čas na jakýkoli jiný stěžovací mechanismus. Začínám ho považovat za nebezpečně chytrého a psychologizujícího v ten správný okamžik. To by se chlapům vůbec nemělo dovolit používat takový finty. Nejhorší na tom je, že se na to nedá nic říct...

Asi jsem tu moc lítala a nachladila se, mám pocit, že mi někdo rve močák i s ušima horkou rukou z břicha ven. Večer jdeme na pohotovost, dostávám něco na bolest a antibiotika. Po antibiotikách je mi podstatně hůř, ale aspoň mě nebolí břicho.

Cestou z pohotovosti obdivuji horečnatě krásnou oblohu. Přítel se asi nestačí divit mému pozorovacímu talentu a na mé konstatování:"Jé, vy tu ale máte krásný souhvězdí..." se tváří víc než udiveně. Netuším proč.

Přítel se stará o divou zvěř sám. Neremcá. Potkyši se vůbec neofrňují nad granulemi. Asi to s tím mým mišmašem a jeho chutností nebude tak žhavé.

Den osmý: 

Je mi zle. Je mi zle tak, že se rozhoduju vysadit antibiotika. Tak silná antibiotika, že už mě sice nebolí močák, ale všechno kromě močáku. Slabost až na kost, takový svinstvo. Rozhoduju se neomdlít hned, ale až potom, v posteli, aby mě to nebolelo až dopadnu na zem. Po tom, co jsem si nevzala další zatracenej bílej paták, mi je líp. Jdu to rozhýbat ke sporáku a abych se nenudila, zametu si patro a vytřu si ho. Je mi z toho nedobře a tak končím znovu bolavá v posteli.

Nastává koloběh, kdy opět večer končíme na pohotovosti. Seřvou mě za vynechání antibiotik a prý musím vydržet do rána a pak na čurologii. Nedají mi nic. Bolest k smíchu. Doslova. Nervy dělají hodně a intenzivní bolest udělala z lucy nervního potenciálního vraždícího maniaka s občasnými záchvaty smíchu od nervů. Vidím, že mám velkou příležitost naučit se efektivně pracovat s bolestí. Zjevně mi nic jiného nezbývá.

Nechápu, jak mohla děvčata vydržet mučení v mučírnách v chladu. Já bych asi umřela hned, nic nevydržím. Padám slabostí do postele a usínám.

Den devátý:

Probouzím se po dvanácti hodinách. Čurologie dobrý, už to moc nebolí, jenom trochu. Stejně nemám na moc sílu. Spím během dne, taková únava mě přepadne úplně zákeřně a já se stulím do postele a nic se mnou není. Přítel říká, že mám zpomalit. Ale vždyť skoro nic nedělám! Ono to taky není skoro vidět. S nábytkem jsme nehýbli, předtím to nešlo a teď to nejde zase. Snad už zítra.

Přítel šel navštívit kamarádku a zeptal se mezi řečí, zda je normální prát jenom "trochu" špinavý prádlo. Dostalo se mu ujištění, že ano. Nenapadlo by mě, že se bude ptát na takovou kravinu, kterou považuji za samozřejmost.  Jsem ráda, že jsem shledána normální ženou. Pravda, asi by častost mého praní nezměnil, ale aspoň proti tomu nebojuje. Ještě, že my ženy držíme při sobě a oproti mužům jsme relativně čistotné.

Shodou okolností jsem se ten den dostala ke starým prostěradlům, která byla evidentně intenzivně používána a pak skončila vesele odložena nafurt v tašce ve skříni, kde dalších několik následujících let čekala na mě a na pračku. Fleky, které uprostřed utvořily téměř jednolitou skvrnu na asi 80% povrchu, se nedaly vyprat. Vypadá to, že můj přístup k praní je asi efektivnější – radši 3x vyprat než pak rovnou vyhodit.

Došlo také k velmi hlasitému extempore se sousedkou a jejím manželem odvedle. Nesmyslný slovní útok napadající mou ženskost a to, že můj úklid domu byl nejhorší a za posledních 40 let tu nebyl takový svinčík jako je tu poslední týden, mne udolal absurdností nehledě na to, že mi nebylo dobře. Neměla jsem na to co říct. Dostávala jsem se do pozice, kdy jsem se bránila nesmyslným obviněním od ženy, která si prostě ze mně udělala obětního beránka. Být tu inkvizice, půjde s obviněním hned ten večer.

Věty řvané několik minut oběma manželi typu:"To jste ženská?! Podívejte ten svinčík! Ani jste neumyla dveře! A ta podlaha! Vůbec nejste ženská! A určitě byste ani po sobě nezametla dům po stěhování, kdybychom vám to neřekli!" před mým přítelem mne vnitřně zahanbovaly ač byly nepravdivé. Přítel to vyřešil radikálně. Řekl jim, ať jdou za své dveře a zavřou za sebou, že s nimi není konstruktivní debata a křičet na nás nebudou. Potom, co mě utišil, navrhl, že jim při dalším výbušném nesmyslném napadení zlomyslně řekne, že pravidelný sex zvyšuje psychickou odolnost. O tom to totiž asi bude.

A tak tu tak bojujeme... A jinak? Dobrý :)

linkuj.cz vybrali.sme.sk