Lucienne

Člověk má v kritických situacích tendenci reagovat jinak, než obvykle, za pohodových nebo lehce stresujících podmínek. Všude se o tom píše a mluví. Přesto každý – včetně mě – předpokládá, že ten druhý se bude chovat předvídatelně, slušně, prostě normálně. A teď si představte vztah o několika proměnných, čili lidech.

Když jsem přemýšlela o tom, proč mi vybuchlo tolik domluvených věcí na čas a tak brutálně finálně, dospěla jsem k závěru, že je to prostě jenom taková část pokračujících proměn a zatížení nemilými skutečnostmi prostě prověřuje ne etický přístup odpadlíků, ale můj vlastní. A jak se k tomu postavím, tak se mi to vrátí.

Ona:"Hlavně zůstaň v Brně, domaluj si a tak. Slibuju, že jsem si na Tebe vyhradila celý pátek a sbalíme to spolu, neboj se, že bys na to zůstala sama. Nezůstaneš. Už si pro Tebe skladuju noviny."

Ona včera, ve čtvrtek večer:"Hele něco mi do toho vlezlo, nemůžu přijít. To je mi líto, že sis nepořídila ty krabice od rajčat, jak jsem Ti doporučovala, pak by Ti to šlo rychle. Jo, že Ti ty peníze za ty moje bratry nevrátí? Tak řekni pronajímatelům, že je udáš, udej je! Vždyť Ti musí vrátit peníze. Hlavně nebuď měkká, musíš být tvrdá." (Potom, co úplně stejnou reakci s udáváním jako reakci na nesplněné přání měli bratři a já se divila, kde se to v nich bere a oni jsou z jednoho hnízda všichni...)

Ona2:"Jasně, že Ti pomůžu s balením. Kdy? V sobotu? Jo, to půjde."

Ona2:"Bohužel mi do toho něco přišlo, nemůžu. Promiň."

Ona3/4/5:"Nemůžeme, máme jinou práci, bolí nás záda, jsme nemocné..."

Takže, abyste všichni věděli:

- nebudu nikoho udávat ani nikoho vydírat. Ne teď , ne potom, prostě nikdy. Tohle není můj styl, nikdy nebyl, jsem rovná ženská i v kritických podmínkách. Nebudu jiná, když to nepůjde, tak to prostě nepůjde...

- i když mi z pěti kamarádů pět odřekne na poslední chvíli, nebudu na ně myslet zle a prostě si zabalím sama a zvládnu to jak půjde život. Ono to nějak dopadne.

Potom, co jsem se včera doslova a dopísmene proskákala cestou za povinnostmi zoufalými přískoky z jedné restaurační toalety k druhé a další a další a další, mohla konkurovat bílé stěně se zeleným nádechem a pak 3/4 hodiny čekala u toalet na někoho, kdo si oba mobily nechal v kabelce doma bez toho, aby se podíval na došlé smsky a zmeškané hovory a odešel do hospody ač jsme spolu měly sraz, řekla jsem si, že tohle není samo sebou a už se nebudu nechávat ničit okolnostmi.

Nechávám to tedy v klidu doběhnout, ono to nějak dopadne. Otevřu si k balení jedno dobré červené a půjde mi to úúplně samo, samiško... :)

linkuj.cz vybrali.sme.sk