Lucienne

Soudce Ooka, různé kung-fu detektivky, duchovní aspekt bojových umění. To vidíme my v Evropě.

Vzpomínáte si na úvodní scénu filmu „Knoflíkáři?“ Vůbec ten film mě docela dostal.

Co žene tyto národy k takovému vnímání světa a pojetí kultury? Tisícileté kořeny v tvrdém prostředí, absolutní respekt ve vůdce, absolutní poslušnost v hierarchii, celoživotní zaměstnání v jednom podniku, schopnost spolupráce pro nás nepředstavitelná.

Někdo mi řekl, že za druhé světové války museli shodit bomby na Hiroshimu a Nagasaki, protože japonští vojáci byli tak krutí a nelítostní. Nemohli je prostě jinak zastavit. Jejich postoj k válce a cti byl takový, že jenom obrovský šok v podobě atomových bomb snad zastaví tuhle řež. Zastavil.

. Už jenom oficiálně schvalované a vyžadované praktiky sebevraždy a to ještě rozdělené na seppuku (harakiri) – pro muže a jigai – pro ženy. Evropan se jenom diví.

Asi se mu taky vybaví akupunktura, mapy těla s tisíci označenými body, erotická masáž a vůbec tělovědné praktiky přiživené právě těmi různými bojovými filmy.

Nojo, ale taky se setkáváme s tvrdými asijskými obchodníky na tržištích, reklamovat zboží téměř nelze, všude jsou jejich občerstvení a restaurace, v některých i zamrazené ovce.

Tak tohle mi proběhlo hlavou na mém prvním setkání s thajskou masáží. Výsledkem byla změť pocitů, rozporuplné emoce táhnoucí se pamětí hluboko do minulosti.

Člověk o druhém světě a jeho kultuře může číst od rána do večera, mluvit s příslušníky té kultury také od rána do večera, ale nejvíc pozná při osobním styku.

A tedy za sebe mohu říci, že jejich znalost těla je obdivuhodná. Poznala jsem, co to je když se paty téměř dotýkají oblasti ledvin a co to je mít hlavu kousavým dozadu. Páteř se nestačila divit a všude znělo jenom trrrrrrrrrr jednotlivých součástí mé kostry.

Jednu chvíli jsem si připomněla scénu z jednoho filmu, kdy hrůzyplně vypadající herec přišel k druhému ležícímu herci, stoupnul si nad něj a jednoduše mu hlavu s lehkým křupnutím pootočil trhem o stoosmdesát stupňů.

Já jsem narozdíl od něj přežila, ale teda bylo to fous.

Samozřejmě, výsledkem je odblokovaná páteř úplně všude, zase si mohu chvíli huntovat své tělo, ať pak má drobná slečna na čem dělat.

Úplně potichu a mimo záběr Vám ale mohu říci, že udělám všechno proto, abych tam už nikdy nemusela. A když už, tak ne na thajskou masáž, ale na normální, naší, českou.

Ten pocit hlavy obrácené o stoosmdesát stupňů a absolutní znalost manipulace s tělem, ve mě už zůstal. Spojil se s těmi padlými těly v těch bojovných filmech a pocitem pachuti nad životy mužů a žen, co provedli seppuku nebo jigai kvůli cti a dokázání vlastní síly.

Potom, co mi páteř prošlapávala drobná chodidla, jsem si připomněla kult malé dvanácticenti­metrové nožky, kterou mívala dospělá žena z dobré rodiny chtěla-li se vdát. Doma chodila jenom po kolenou a nevycházela z domu.

A až tenhle zážitek a jím vyvolané vzpomínky zpracuju do nějaké životaschopné podoby, budu schopna jít třeba do kina na „Memoirs of Geisha“ nebo se dál nechat fascinovat jejich kulturou a mentalitou.

Myslím ale, že tenhle odstup už mi asi zůstane.

linkuj.cz vybrali.sme.sk