Lucienne

Ovečka nejdříve věděla, že našla sebe sama. To když se stala tulačkou, která přežívala v širých pláních vedle všemožných predátorů. Pláně se táhnuly moc daleko a život byl ostrý a drsný.

Zvládla to, a proto věděla, že má svojí cenu. Ty ovečky, které se nikdy nikam nepodívaly, neměly tu zkušenost, proto se chovaly (většinou, samozřejmě ) jako stádo.

No a ona se prostě nepodřídila. Vnitřně se cítila svobodná, právě proto, že se nepodřídila. Dokonce rebelovala.

Ovšem moc platné jí to nebylo, ovčáci to tenkrát měli na háku. A taky byla moc mladá. Příliš mladá na zkušené a vycvičené ovčáky.

Jak šel čas a ona našla dobré zacházení, kde měla své svobody kolik chtěla a ještě jako bonus měkkou a pružnou záchrannou síť, když udělala chybu, tak se začala cítit svobodná právě v tom, že se podřídila, lépe řečeno odevzdala, v tom lepším slova smyslu.

Odevzdala se ne jako ovce, ale jako osobnost, která přesně ví, jaké jsou její možnosti, protože už toho ve svém životě docela dost zažila. Bojovala mnohokrát o život nejenom pod ovčáky, ale pod vlky, liškami, tygry, lvy a taky všudypřítomnými sršáni.

A ráda se odevzdá do dobrých rukou, protože tu svobodu, kterou ona potřebuje a hledá, tady dostane měrou vrchovatou. A svobodu svojí si vymezují ovce kromě jiného o svobodu ovcí jiných. Někdo z ovčáků kdysi napsal (ovečka to zaslechla u nějakého ohně dávno tomu): „Svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou. Kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.“

Ovečka se odevzdala tak, že přestala bojovat. Ne vždycky, ale v zásadních věcech ano. A její boje přestaly po několika bojích s ovčákem, kdy jí ovčák logicky utloukl argumenty a co neutloukl, tomu dodal na váze v budoucnu tím, že měl prostě vždycky pravdu.

V jiných částech stáda, které ona zná minimálně z doslechu, nejsou tak charismatičtí a vůdcovští ovčáci s takovým smyslem pro ovce a ovčí spravedlnost spojenou s velkorysostí a velkým srdcem. Ti se rodí v dnešním světě opravdu minimálně.

Na to, kolik zná ovečka ovčáků a jejich hlídacích psů jak z vlastní zkušenosti, tak z doslechu, ví, že takový ovčák je velmi vzácný.

Dokonce ví o mnoha desítkách, pravděpodobně stovkách oveček, které vyjádřily přání spásat trávu právě pod ním. A ony se teď tiše snaží zapomenout na to, že takový ovčák vůbec existuje, aby se netrápily. Bohužel… Musí se spokojit jen se vzdáleným vedením.

Notabene ovčák ji teď rozmazluje laškováním s titulem, v jejím nejbližším stádě je také pár otitulovaných ovcí. Dokonce má naději, že bude s ovčákem hovořit o samotě o kvalitě její vlny vzhledem ke spasené trávě a vydobytému titulu.

Doufá, že na ní ovčák neuplatní svůj stálý náhled na věc, jako že otitulovaná ovce spase stejně hezky trávu jako neotitulovaná. To by byl asi konec debaty.

Ovečka nechce do jiného otitulovaného stáda také právě kvůli nedocenitelným zkušenostem s tímhle konkrétním ovčákem. A popravdě řečeno, těch pár speciálních jetelů navíc jí za ten stres nestojí

A protože se odevzdala, je součást jeho a on je součást jí. Ona u něj bude vždycky stát, dokud bude moci a dobře spásat trávu a vždycky bude mít ovčákovu ochranu. Za tohle mrzké spásání trávy a zároveň S mrzkým spásáním trávy se může její potenciál rozvinout do šířky, délky a hloubky (to když spadne do díry, kterou předtím neviděla…)

Protože svoboda a volnost není v boji, ale v takovém odevzdání se, kdy si člověk uvědomí, že je nejenom krásné dostávat a mít oporu, ale je mnohem krásnější dávat a oporu poskytovat.

Ale na to ovečka přišla až za dlouhou dobu jejího putování a potřebovala na to docela dost času, maskovaných děr plných bláta, hlíny a ostrých kamínků a hlavně, HLAVNĚ toho, kdo jí dal volnost, aby mohla najít své hranice a to především sama v sobě. Totiž když ovečka dostane volnost, tolik volnosti, kolik sama chce, zjistí, že nemůže běžet donekonečna daleko. Zjistí, že stačí VĚDOMÍ toho, že může běžet donekonečna daleko. A tak nalezne vnitřní hranice, o kterých předtím nevěděla.

Nikdy předtím nezažila takhle uvažujícího ovčáka a už vůbec nemyslela, že to takhle volně může vůbec někdy fungovat. Prostě proto, že to nikdy nezažila. Zkušenost je to fascinující, ale těžko se o ní povídá, protože ten pocit je nesdělitelný. A to ovečka ví. Prostě napodruhé VĚDĚLA, ale úplně jinak, než poprvé, kdy si myslela, že ví. Ale přitom věděla jenom pocit jedné strany mince, i když ta strana byla docela obsáhlá.

A ovečka samozřejmě ví, že není všem dnům konec. Ještě jí čekají jiné životní etapy, a i když si teď užívá druhé strany mince, respektive její části, VÍ, že někde je ještě hrana mince, a ta je pro ni zcela neznámá.

linkuj.cz vybrali.sme.sk