Lucienne

Jako dobrá žena plná předsudků o tom, jak má vypadat fungování ženy v moderní domácnosti, vybavená příručkami typu: Praktická žena, Domov a domácnost, Zavařujeme, Rady naší babičky, Kuchařka pro začátečníky a pokročilé (všech 158 dílů) a 1000 rad a nápadů pro ženy v domácnosti (včetně receptu na domácí mýdlo a postupu pletení špičky a paty u ponožek) jsem zahodila při vstupu přes práh přítelova bydlítka všechny své neomylně nesnesitelné ženské vlastnosti a rozhodla se být dokonalou, milou, pracovitou, příjemnou, vstřícnou, něžnou, praktickou a vůbec prostě tou nejženštější ženou, jakou si ve své mysli dokážu představit. Za prahem jsem nechala drškatost, vzpurnost, lenost, schopnost neumýt nádobí týden, hozená kopyta na stole a rozečtenou knížku u chleba s máslem, dovednost týden nevyluxovat a neutřít prach a podobné ženské nešvary včetně bolestí hlavy a velmi vyvinuté schopnosti být opravdu příšernou ženskou, což znám dobře z vlastní zkušenosti a že se znám i ze svých horších stránek. Inu co, budu ho šetřit a budu si ho hýčkat a já si prostě zvyknu. Uvidíme, jak se s tím poperu.

Při oklepání bláta nebo spíš pokusu sundat z nohou boty i s blátěnými a téměř sádrovými otisky či spíše odlitky bahna z příjezdové cesty na statek, jsem zjistila, že asi budu zemi blíže, než jsem čekala. Přítel ležel choře v posteli, po pouhých deseti dnech mé nepřítomnosti se z relativně uklizeného bydlítka stalo cosi, co lze reprodukovat jen stěží. Ach ta ženská ruka! Bohužel ta má ženská ruka, obě ruce... Jak ty se chudery nadřou... Shovívavost a tolerance dostávaly zabrat. Těžký čas být věrna sama sobě a svým slibům o tom být nedrškatou ženou plnou lásky a tak dále, a tak dále.

"V čem to spíš? To spíš v hlíně?" zní ostrá otázka na fakt, že prostěradlo a ložní prádlo dříve růžové, je nyní hnědé od toho, jak tam hupnul pejsek rovnou z bahýnka venku, aby si oddáchnul. Asi to dělal pravidelně a nejlépe několikrát denně a než šel znovu ven, pečlivě si o ložní prádlo opucoval tlapinky.

"Že by? Opravdu spím v hlíně? To je překvapení... No, mně to nevadí. To víš, když jsem tu nebyl, tak si šel pejsek lehnout sem, je tu teplo a leží tu rád. A koneckonců, jsem tak zemi blíž," frajersky se snaží přítel krýt se výmluvami se špetkou humoru před mým bádavým zrakem.

"Zemi blíž? Tak to jsem zvědavá, jak tohle vyperu," něžná a submisivní pokorná žena ve mně začíná doutnat, nevím, jak dlouho to vydržím. Asi nejsem tak silná, jak jsem myslela. "A to si myslíš, že je to takhle v pořádku? Ležíš v hlíně a ležíš v ní rád? V hlíně?" začínám se rozjíždět.

"No, kdybych byl opravdu drsný, pořídím si do matrace krtka. Ale vidíš, že tu žádný krtek není. Dokonce by ses musela hodně snažit, abys našla byť i jedinou žížalu. Tím jsem si skoro jistý. Vždyť to není tak hrozný, nebo je? Tak tvrdej, abych spal v kompostu, zas nejsem. Říkal jsem Ti, že tu není uklizíno."

"Není uklizíno..." vzdychnu já.

"Není uklizíno!" jasně řekne přítel.

Jak je vidět, přítelovy hranice sousloví "neuklízel jsem tudíž tu není uklizíno" zahrnují úplně všechno včetně pravděpodobného výbuchu atomové bomby. Z toho se vymezují mé žensky mírné hranice slov "neuklízela jsem" k nevypranému prádlu, prachu na skříních, pilinách od potkyšů na koberci, neustlané posteli a neumytému nádobí. Je tu tedy jistý rozdíl. Nepatrný. Úplně maličký a přehlédnutelný. Není bordel jako bordel.

Miluju ho a musím si zvykat. A na co si nezvyknu, to změním. A se mnou, se mnou přijde zákon a pořádek...

Svlékla jsem zabahněné pokrývky a prostěradlo a vzdychla z toho pohledu pro otrlé. Pod prostěradlo se nějakým záhadným způsobem dostala kukuřicová vřetena pro potkyše, propasírovaná hlína svrchu prostěradla a spousta bordelu. Vysála jsem postel jak nejlépe to šlo. Mlčky. Povlékla postel. Mlčky. Přítel znovu horečnatě a trochu naštvaně usnul, protože jsem ho dokonale urazila větou:"Žiješ tu jak v hnoji," na což jsem – jak dámy briskně pochopí a muži mě rovnou ukamenují – neměla vůbec právo, když byl nemocný a neměl na úklid sílu. Neuplynulo ani půl hodiny od překročení prahu a už jsem příšerná ženská. Chudák malej, to mi ta předsevzetí dlouho nevydržela.

Opřela jsem se o vanu, napustila vodu, posypala práškem, namočila a vložila valchu. Ložní prádlo jsem pak drbala na valše dvě hodiny.

Druhý den jsem drbala bílé prádlo, které se nevešlo na sušáky den předtím. Další tři hodiny nad vanou plnou prádla s valchou. Když jdu ven se psem a nebo se pohybuji v kuchyni ráznějšími pohyby, cítím záda.

Třetí den: Pořád mě bolí kolena. A taky záda. Co dělám špatně? Říká se, že kolena jsou pokora, asi na tom něco bude. Asi jsem málo pokorná. Sice neustále něco vařím, smažím, peču, peru a starám se o přítele a o zvířata, ale asi něco dělám špatně. To, že mě bolí záda, to chápu. Jen řáckou námahou zjistíte, že hranice nepoužívaných svalů u páteře se pravidelným praním prádla na valše opravdu posunují a svaly tvrdnou a mohutní a tudíž bolí. Ale kolena? Že bych u toho v posteli moc klečela? Nebo snad tak usilovně klečím na podlaze při vytírání? Nebo snad klečím málo???

Třetí den schnulo prádlo všude a čekalo prádlo tmavé.

Čtvrtý den to bylo jasné. Moc peru na valše a nemám necky, abych si tak neotlačovala kolena. Totiž záklek a zapření se za vanu při několikahodinovém opakovaném praní silou na valše dělá své. Dělá své i s pokorou.

Cože jsem to chtěla? Valchu a 18.století? Žádný takový! Chci posunout čas o 250 let dopředu a chci pračku!

A chci a chci a chci!

Pokora v praxi...

linkuj.cz vybrali.sme.sk