Lucienne

Vstoupili jsme do kanceláře, voněla mužem, který nepoužívá žádnou kosmetiku snad kromě Barbusu a vlastně si ani neuvědomuje, že je někdy taky potřeba vyvětrat. Byla příjemně neuklizená, stěny až na pár starých nástěnných kalendářů prázdné a barva na zdech byla původně asi bílá, ale nebylo to téměř poznat. Na stole krabice s počítačem ala Slušovice a černobílý monitor starý nejméně patnáct let – už tenkrát to byl šrot. Na monitoru byl filtr, po mém dotazu bylo řečeno, že to opravdu je dvaosmšestka, jenom ten texťák je šestsetdvojka, téčko. Už jenom z pohledu na klávesnici mě bolely prsty. Vybavení policisty jak se sluší a patří, opravdu těžká munice.

Nenosím klasickou kabelku, spíš takovou tašku přes rameno, ručně šitou (maminka je šikovná), je černá a nahrazuje mi standardní kabelku. Tašku jsem si tedy sundala, kapitán přišel blíž, odebral mi ji a pověsil na věšák. Tiše jsem polkla.

Začala jsem si rozepínat kabát, kapitán čekal až si ho rozepnu, sundal mi ho jemně z ramenou a pověsil na věšák na kabelku. Polkla jsem nadvakrát. Moje strategie v ženském obranném gestu bezbrannosti a nevinnosti byla přebita mužskou galancí a to naprosto nenuceně, jak kdyby kabelku odebíral ženám prostě denně a kabát také, jednoduše navyklý reflex mistra, který poznáte.

Posadila jsem se ke stolu a vyčkávala.

"Kouříte?" optal se.

"Nekouřím," odpověděla jsem mu podle pravdy.

"Kdybyste kouřila, mohla byste si zapálit, abyste se necítila nervózní. Když nám chodí svědci vypovídat, kolikrát jsou nervózní. Nejenže jsou na policii, ale ještě si nemohou zapálit. Jako bývalý kuřák mám pro to pochopení," podíval se na mě a usmál se.

"Také jsem přestala, před třemi lety," prozradila jsem na sebe, když už je tak příjemně hovorný.

"Já před deseti a už bych znovu nechtěl začít. A mimochodem, jednou už jsem v tom výtahu visel. Bylo časně ráno, všední den a tak se to vyřešilo brzo. Ale vůbec to nebylo příjemné, slyšel jsem a chápu to vaše povzdechnutí si ve výtahu." Hovor byl navázán, atmosféra začala nabývat na neformálnosti a já se začala cítit přirozeněji.

"Začátek mám předpřipravený podle protokolu a tak to jenom projedeme, ano Lucy? Smím Vám říkat Lucy, že..."

"Ano, smíte mi říkat Lucy Jamesi, cítím se tak víc příjemně. Pojďme na to," a tak jsme začali s výslechem. Během výslechu jsem se pochopitelně pokusila podle strategického intuitivního ženského plánu rozložit organizaci policejního výslechu zevnitř a – kupodivu se mi dařilo až neuvěřitelně. Opravdu neuvěřitelně.

Vycvičená z lidí, kteří zneužívají a využívají moc jsem najednou seděla před chlapem, který si na nic nehrál a na každou pečující větu vyjadřující ženskou něžnost a bezbrannost reagoval prostě a jednoduše jako muž, kterému přesně tohle chybí. Reagoval jako muž, ne jako atrapa muže. Šokovalo mě to. Přizpůsobila jsem se. Bylo to příjemné.

Dovolila jsem se a otočila mu list v kalendáři s horami na únor a podivila se nad tím, že druhý, myslivecký kalendář je otočený na ten správný měsíc, jak má být. Byla tam vyfocená nádherná liška ve sněhu s čumáčkem ještě pokrytým vločkami. Kapitán byl nimrod teoretik, jak řekl. Má udělané zkoušky, ale nestřílí. Mnohem radši jen tak chodí po lese a lesy kolem Prahy má prochozené. Začali jsme debatovat o přírodě.

Mezitím jsme probírali mé svědectví.

Sundal mi kalendář ze zdi a povídali jsme si o bílém jelenu, jež má jako albín modré oči a otlučené semišové parohy, jež rostou z kosti a jsou kostí narozdíl od rohů třeba muflonů, které jsou kůží, povídal mi o stádech srnek a kolouchů, které viděl, o jeho zážitcích z hor a já najednou viděla lesáka, co se živí jako slušný policajt co nezneužívá moc svého postavení a nemá potřebu nahánět lidem strach, protože dokáže vnímat přírodu, dokáže vnímat lidi kolem sebe a ačkoli on pečuje o zvěř, o les, o lidi a tiší lidské rány, jeho nemá kdo tišit a pečovat o něj a jemu to hrozně chybí.

Viděla jsem vlasy prokvetlé stříbrem nadcházejícího stáří tichého muže v nejlepších letech, stokrát seprané manšestráky neurčité barvy, flanelovou kostkovanou košili a tašku hozenou na zem, aby nepřekážela. Viděla jsem v duchu brašnu přes rameno, kterou lesáci nosí a odkládají si ji na strom, když potřebují a pochopila automaticky odebranou kabelku pověšenou na věšák.

Pochopila jsem, že mám před sebou lesáka, co asi vždycky hledal druhou půlku, která by s ním dupala po horách za ranního kuropění, potichu klouzala letní orosenou trávou v lese a ani nedutala při čekání na zázrak zrození jelena zpoza stínů mezi stromy.

Viděla jsem muže, který svůj život buď trávil sám v lese nebo s ostatními chlapy a zbytek času v práci, kde i spal a dělal přesčasy. V tom životě nebylo moc možností seznámení s ženou, která se drží v přírodě. Živly nekalé nebo svědci kolem. Nikdo nemá čas, nikdo si nechodí popovídat s člověkem za úředním stolem ba co víc – nikdo za stolem člověka nevidí, vidí jen funkci a případ. Dokonalá hierarchie byrokracie. Žádný člověk.

"S vámi se tak hezky povídá, že by se s vámi povídalo hezky i u vína," usmál se kapitán.

"To by se asi příteli nelíbilo," tiše kontruji já a upřeně se zahledím na fotku přítele, kterou jsem si takticky vyndala z peněženky už na začátku výslechu, aby bylo jasno ke komu se upínám pro ochranu a pro koho dýchám, i když se mnoha lidem se mnou může příjemně povídat zvláště když se k nim chovám jako k lidem a ne jako k funkcionářům.

"Hmm, no to asi ne," souhlasí on a dodává, že mi zítra zavolá jestli sehnal ještě jeden ten myslivecký kalendář, co má i východy a západy slunce a měsíce u každého dne a dokonce i upozornění na letní čas a každý den má také přesně graficky vyvedenou fázi měsíce. No prostě dokonalý kalendář milovníka přírody co miluje srdcem a to já poznám. A stejně dokonalá hluchota ohledně přítele, který je kdesi kolem, ale on ho nevidí a co oko nevidí, to srdce nebolí. I to poznám.

"Víte, vy jste mě tak pohladila po duši, škoda, že mi odejdete s jiným. Na to víno bych s vámi opravdu rád šel."

Bylo to zvláštní setkání. Velmi příjemné. Nečekané. Cítila jsem se, jako kdybych si sedla v lese vedle letitýho kámoše, co by mi zavázal rozvázanou tkaničku a ukazoval mi krásy přírody.

Vlastně už vím, jak jsem ho cítila. Cítila jsem ho jako Horynu ze Zeleného údolí, jako záchranáře z Tatranské Lomnice, jako jednoho svého kamaráda, který chodí po Krkonoších a mohl za ta léta už dávno nastoupit mezi chlapy na hranici, místo by tam měl.

Byl z něj cítit Muž. Poslední dobou mám na Muže štěstí...

A jsem tomu ráda.

linkuj.cz vybrali.sme.sk