Lucienne

"A co byste potřeboval, pane Bonde?"

"Výslech právem útrpným. Znáte jistou paní Neznám-mužské-plémě-já-ubohá-bloncka? Znáte jistého pana Manipulátora? Pamatujete si na svůj zájezd do Afriky? Kdy byste měla čas dojet do naší služebny a vypovídat pod přísahou na Bibli v naší milé suterénní mučírně s krásnou teplou výhní a zaručeně čistými a desinfikovanými kovovými nástroji vlastní výroby?"

"Co takhle třeba dneska?" a ať už to mám za sebou, myslím si já.

"Ale ne. Dneska ne. Dneska je neděle, co takhle ve středu?"

"A to vám nevadí, pane Bonde, volat mi v takové záležitosti v neděli odpoledne? Zrovna mám čas, takže proč ne? Středa se mi vážně nehodí. Kdybyste na to nepospíchal a nevolal mi jen tak v neděli v půl druhý, tak bych to vůbec nenavrhla." Ať se dusí, zmetek. Takový šoky v poklidném odpoledni.

"Ne vážně dneska ne. Já bych chtěl jít za chvíli domůůů." kníká Bond na základě mého tlačení na to, abychom se sešli ještě dneska, že u něj mohu být za půl hodinky a budeme to mít hned z krku. Některé drzé muže si fakt vychutnám. Mám stejný právo jako on mu vlézt v neděli do práce jako on mě vleze v neděli do života z vlastního plezíru.

"Zrovna by se mi to dneska hodilo. Opravdu by to nešlo nějak zařídit, pane Bonde?" jsem tvrdší ocele, jak já to umím.

"Prosím, opravdu jsem tu dneska jen abych si vyřídil nutné věci a je ne-dě-le." žadoní na mé něžně a odevzdaně úpěnlivé prosby o nedělní echt výslešek během půl hodinky pan Bond. To se mu jistě moc často nestává, aby se mu pod mučicí nástroje děvčata nastavovala sama v neděli po obědě po kávičce a dobrovolně.

"Takže zítra?" cvrlikám já a cítím ten úlevný dech na druhé straně.

"Ano," zpečetí naší dohodu o výslechu blond holky tvrďák Bonďák. A je to.

Že já dokážu tyhlety krizovky využít tak, že se u toho i trochu pobavím...

Před pár dny jsem zase měla štěstí na chlapce, který si myslel, že ze mě prostě vytlačí pár peněz na základě prosté manipulace agresí. Jela jsem do města za svou nevidomou klientkou. Na eskalátorech si za mě stoupl pár existencí a jedna mě předešla, takže vznikla situace ala sendvič.

Za svým pravým uchem jsem najednou cítila cizího muže, jeho alkoholový dech spojený s cigaretovým dýmem a pachem nemytého těla. Dotkl hlavou se mých vlasů a svým tělem mého těla a žádal o peníze. Na eskalátorech moc úniku v této situaci nemáte. I pokusila jsem se vybruslit tím, že jsem mu dala půl housky, kterou jsem si chvíli předtím koupila. Tedy dala... Pokusila jsem se vykoupit svobodu rozdělením se o poslední kus žvance a doufala v pochopení bezelstnosti a odevzdanosti pokorného gesta míru. Doufala jsem marně, dnešní feťáci prostě neví nic o smírčích gestech když chtějí prachy na chlast a cigára a drogy.

"Dnes už jsem snídal. Dej mi peníze!" zní nekompromisně tvrdě a blízko z prostoru za mými zády ten cizí muž s červenými vlasy přes půl hlavy oděný v koženém cinkajícím obleku.

"Nic Ti nedám! Rozdělila bych se s Tebou o poslední sousto, ale nedám Ti ani korunu, slyšíš? Ani korunu. Nemám. Když nemáš hlad, tak nedostaneš nic. Víc než to, co jsem nabídla Ti dát nemohu." a další slova prostě ignoruju.

"Ale to neuděláš, neshodíš ji," říká mu jeho dívka, která sedí přede mnou na eskalátorech.

"Cože?" registruji další vývoj situace mírně udiveně, až takovou agresivitu bych opravdu nečekala.

"Slyšíš správně, děvče. Když mi dáš peníze, neshodím Tě z těch schodů. Víš, jak vypadá člověk, který spadne hubou na eskalátory jedoucí dolů?" dýchá na mě ten milý mladý muž plný morálních zásad a odhodlání bránit svět před násilníky tím, že začne u sebe. Asi mu budu přezdívat Gándhí.

"Nic Ti nedám, mohl jsi mít čerstvou housku, budeš mít houby." jsem tvrdá.

"Dej peníze! Máš na to deset metrů jinak Tě shodím. Deset metrů, devět metrů, osm, sedm..." odpočítává náš mírotvorce.

Pomyslím si cosi o tom, že kdybych fakt chtěla, tak ho prostě chytím – snad si ještě z juda ty základy pamatuju – a letí on. Je o třicet centimetrů výš díky tomu, že stojí na vyšším schodu a o třicet kilo lehčí, protože lidé delší dobu závislí na některé svinské návykové látce mají většinou postavu velmi rachitickou až téměř chrasticí. Ta možná agrese z mé strany mi však nestojí za to. Nebudu jako on, i když menší lekci v pokoře by si asi zasloužil, aby neděsil holky v metru z jakéhokoli důvodu natož tak blbého jako je vydírání násilím.

"Tři, dva, jedna..." a po násilníkovi najednou ani slechu, ztratil se mezi ostatními v davu i se svou dívkou.

"Ano, těším se na Vás zítra ve dvě. Bude to jenom formalita. Na shledanou." končíme hovor s panem Bondem.

Dá se naučit někdo, kdo používá moc v nějaké instituci nebo situaci, respektu k člověku? Respektu k ženě? Respektu k ženě, která notabene nemá žádný prohřešek a nevyvolává agresivní střety, naopak je mírumilovná a submisivní?

Dá, zcela jistě.........

Mé jméno je totiž Bondová, Lucienne Bondová...

linkuj.cz vybrali.sme.sk