Lucienne

Přesto jsem se vůbec nebála. Světlo zhaslo, protože ho časovač vypnul a prádlo se tiše plácalo v kvílícím jekotu vichřice a drželo jak přikolíčkované a pod těžkým zámkem. Ani o něj jsem neměla obavy. Tma kolem sílila s tím, jak postupně postihovaly výpadky elektřiny jednotlivé pražské části kolem mě. I tak jsem byla naprosto v klidu. Jsem s počasím jedna ruka a nemusím se bát.

Jednou, je to asi rok a půl, jsem odjela mimo Prahu kamsi na jeden den. Ráno bylo krásně, nechala jsem tedy otevřené okno dokořán, vždyť bude den jak vymalovaný. My bez televize a počasí sledujíce tak z okna a věříce, že se nic nestane, máme potom informace jako překvápko. Všichni to ví, jenom my ne.

Pod oknem jsem měla stůl a na něm notebook, lampu, rádio a sešity s učebnicemi. Přes den přešla přes republiku průtrž mračen.

Když jsem se blížila domů, byly u nás zaplavené ulice, kanály plné splavené hlíny a klacků z nedalekého kopce a prostě to vypadalo jak po řádné průtrži mračen a vichru. Začala jsem se trochu bát. Doma jsem zjistila, že průtrž skončila přesně před mým oknem. Dopadlo ještě pár kapek na parapet, který už osychal, ale všechny věci byly neporušené. To mě měl někdo nahoře rád, zvlášť když bouře šla od západu a já okna na západ mám...

To mi připomnělo, jak jsem bydlela v Belfastu v Severním Irsku a tam se starala jako správná otrok-au-pair o sedmičlennou rodinu a každý den ráno prala dvě až čtyři pračky prádla, které muselo přes den uschnout, abych mohla odpoledne vyžehlit. Věšák jsem měla na zahradě a jednou mi za podobné nepřízně počasí mou ranní práci odnesl vítr i s věšákem kamsi o několik set metrů dál. I přesto mám k meteorologickým jevům důvěru a prádlo si klidně dovolím pověsit ven i v takovém nečase, jako je dnes.

Totiž počasí, to je proměnná, se kterou jsem se naučila žít a jejíž rozmary mně vyhovují. Mnohem víc mi kupříkladu v Belfastu nevyhovovalo to, že stačilo přejít jednu určitou ulici a už jsem byla pomalu v občanské válce. Válka mezi katolíky a protestanty je věc, kterou neovlivním a ani se nenaučím s ní žít. Miluju Belfast jako Prahu, ale tohle mi vadí. Nevadí mi počasí, to je oukej. Deset minut ode mně bydlela má kamarádka a pár metrů od ní zastřelili člověka z náboženských důvodů. Musela se vyhýbat při vození dětí do školy určitým oblastem a vůbec měla omezenou svobodu pohybu. Nesmělo se do přístavu a tak vůbec. Když už k moři, tak do blízkého Holywoodu.

A tohle mně vadí, z toho mám strach. Střílení lidí z cizích fanatických postojů, zabíjení pro myšlenku. Vinen-nevinen, stejně o hlavu přijdeš, protože tam zrovna jsi. Problém celého světa.

I proto mám počasí ráda, tohle by se vám totiž s počasím nestalo. I když se vám může stát spousta věcí. Ale nikdy to počasí nedělá schválně a z fanatických slepých důvodů. Prostě se to stane. Jako se v životě stane spousta věcí...

Ale není tam zlý úmysl ani násilí z úmyslu dobrého. Je to prostě rozmarné počasí...

Padni komu padni...

linkuj.cz vybrali.sme.sk