Lucienne

"Tady mi to třikrát podepište," tenkým hláskem prohlásila.

"Já si to nejdříve přečtu, ano?" řekla jsem na to já.

"Cože? Peníze mi dáte až v dubnu? To nemyslíte vážně!" zdvihla jsem vážně oči od papíru.

"Ale to jste si určitě přečetla v podmínkách, když jste podepisovala smlouvu." řekla a zadívala se profesionálním vážným pohledem byrokratického úředníka. Na kamenný ksichty mám vážně pifku.

"Snad by se s tím něco dalo dělat, že ano? Myslíte, že kdybych šla na ústředí, že by mi mohli dát úlevu z jejich podmínek při zrušení smlouvy?" vyplivla jsem ta slova jako zkažený syreček.

"Ale to asi těžko, když jste s nimi souhlasila... Pak vám je pošleme poukázkou na adresu," s kamenným obličejem prohlásila blondýnka.

"Poukázkou na adresu? Chtěla jsem je dostat převodem na účet." divím se. To bych si vytvořila hezky dalekou cestu, kdyby mi to poslali na adresu v občance.

"Měla jste mi to říct, že to chcete na účet, " staví domeček z karet slečna a hraje hru na profesionála, který mě prostě přibije pohledem a já podlehnu a nechám to být. Já ovšem takové hry znám a naprosto mě nemohou vyvést z rovnováhy, naopak... Takové hry končívají mým vítězstvím.

"Měla jste se mně zeptat a ne to dát do systému automaticky, ne?" rozehrávám hru a vyndavám ústřední dvě karty z jejího karetního domečku. Hlavně, že celou dobu byla zticha a nemohla jsem k tomu, co tam šudlila u kompu říct ani á, protože mi rovnou dala podepsat výsledné papíry.

"Ale já už jsem to uzavřela a vytiskla," opět tlačí slečna své karty nazpátek a přímo mě pohledem propichuje.

"Tak to přepište, to by neměl být takový problém. Nebo snad ano?" Kolem pomyslného karetního domečku by se vzduch dal krájet a já úplně slyším ty padající karty. Slečna se vrací k počítači a znovu otvírá mou smlouvu.

Beru ty tři papíry, které jsem měla mlčky bez ptaní automaticky podepsat a trhám je pomalu na malé kousky. Taková malá soukromá skartace. Docela mě to uklidňuje, když už nemůžu nic dělat se systémem, který je nastavený na převahu instituce nad smrtelníkem, udělám aspoň malou rebelskou akci. Slečna se dívá a nic neříká.

"A kolik přesně mi přibyde na účtě?" ptám se.

"Tolik, kolik jste vložila, odečtou se vám státní příspěvky a zdaní se to, co je potřeba zdanit," odvětí slečna s dalším dlouhým pohledem.

"A kolik to tedy je?" neustupuji.

"Nemám tady kalkulačku," dí slečna s mrkajícím dlouhým pohledem.

"Tak to spočítejte jinak, jak se to mám jinak dozvědět?" tvářím se stejně kamenně, indián hadr. Také svůdně mrkám a užívám si situace, kdy blondýnka naproti prostě nemůže užít svých ženských zbraní proti blondýnce, která také ženské zbraně umí používat. Celá situace se stává lehce absurdní. Kdo to projede?

"Já to tedy zkusím. Víte, nejsme tu na to zařízení," zkouší to bloncka dál.

"Prosím..." nechávám ji narazit na zeď zákazníkova přání, na jehož zodpovězení má prostě nárok. 

...usilovné počítání a sdělení přibližného výsledku, který je ve finále ještě špatně, jak se dozvídám později... Smutné...  

"Ono by to asi šlo," ustupuje slečna a vytváří cestu pravidly nesmrtelná banka-friendly/smrtelník-unfriendly, která snad bude průchodná. Uvidíme, moloch je moloch...

Dává mi podepisovat dalších devět papírů. Snažím se číst i mezery mezi řádky, abych věděla, kde je zase zašitý nějaký chcíplý pes. Už žádnýho nenacházím. Tohle stačí, snad zvítězím...

V obchodě mi při nákupu vrací o stovku navíc, peníze slušně vracím a říkám si, že snad ty moje z toho pojištění přijdou tak nečekaně a rychle, jako tahle stovka. Bylo by to milé...

Jak bojujete s větrnými mlýny vy?

linkuj.cz vybrali.sme.sk