Lucienne

Ne, že bych si o sobě myslela bůhví co, to opravdu ne. Fyzik nejsem ani za mák, atomový fyzik už vůbec ne. Jsem jenom obyčejná ženská, blonďatá k tomu a ještě dlouhovlasá...

Nevím, co ho k tomu vedlo. Bylo před osmou večer a já v Domě knihy na Václaváku vybírala učebnice angličtiny pro toho šťastného, kterého budu učit základům. Procházela jsem se tam oddělením jazykových učebnic, dlouhý flaušák mi vlál stejně jako vlasy, které ničím nesvázané mohly působit trochu rozverně a já se těšila z tichého knihkupectví, které jsem měla jenom pro sebe. Všichni ostatní totiž už odešli.

Dole v Domě knihy je internetová kavárna. Jsou tam malé kulaté dřevěné stolečky s decentními židličkami se zakulacenými opěradly a na dřevěné lakované podlaze můžete vnímat odraz stojanů s hudbou a malířskými reprodukcemi a celé to působí velmi mile a velmi knihovnicky. Také tam mají sedačky, kam si můžete vlézt s knihou a listovat nebo jen tak sedět a vnímat knihy a jejich potenciální čtenáře v podobě kupců schovávajících se za image zákazníka, co zrovna spěchá a nebo zrovna ne.

Seděl tam osamoceně vysoký pán s šedivobílými vlasy a vousy, typ Neprakta. Jenom měl delší vlasy a dlouhé vousy. Měl tmavé až černé oblečení. Já tam přišla s hromádkou vybraných učebnic v ruce a zvažovala mezi nádhernými malířskými nástěnnými kalendáři koupi diáře na letošní rok. Obletovala jsem stojany a nahlížela do tajů tak krásných diářů, že jsem opravdu nevěděla který bych si vzala radši. Radši Picassa nebo historické mapy světa? Nebo snad Gogha? Přírodní snímky? Jakou velikost? Oh... Kroužila jsem jak orel nad svou kořistí a lákala sama sebe k jednomu či druhému až udeřila osmá a přihlížející prodavačka mi řekla, že je čas jít...

Rozhodla jsem se odložit rozkoš z finálního výběru toho správného diáře na příště a jak jsem se tak s těmi diáři loučila, vynořil se mezi stojany s reprodukcemi ten vysoký pán, co seděl kdesi tam u stolečku a v ruce měl tenhle modrý papír popsaný modrým písmem, s kresbou atomu, s malbou doplňující text a kresbu a vzadu byl podpis.

Vzala jsem od něj ten papír, podivila se co mi to dává a proč. Měl k těm bílým vlasům a vousům modré oči a i to obočí měl jednoduše bílé, úplný pohádkový dědeček, jenom to byl stále kus chlapa ke dvěma metrům výšky a metrák vážil určitě.

Ó ano, atomy a fyzika, to je moje. Jak jinak. Dlouhovlasá modrooká blondýnka studující po večerech fyziku a hloubku vesmíru o jeho náčrtek. Ach, ta představa... Všechny učebnice odložím a i knihy a odstrčím Amálku, potkyšku i přítele a cele zacílím jen na ten jeho vesmír. Plotnu, smetáky i praní prádla nechám být kdesi v kuchyni a pochopím...

JO?

Jak ho to proboha jenom napadlo, že já tomu budu rozumět? Že já jsem na to stvořená, abych pochopila jeho vesmír, jeho náčrtek, abych zapadla mezi atomy, elektrony, neutrony a kvarky. Abych pochopila existenci jádra, které tam definitivně někde je, když vidíte obal...

Struktura universa podruhé...

Tak nevím... Kdo z nás dvou je víc normální? Lucy, která s díky převezme náčrtek nukleárního jádra ve vesmíru s tím, že tedy přijímá důvěru z rukou bělovlasého kmeta poustevníka v osamělém knihkupectví s tím, že to pochopí... nebo kmet, který vložil důvěru k pochopení jeho hlubokých slov rezonujících o samotnou podstatu vesmíru mladičké blond dívce, která se motala kolem jazykových učebnic a diářů s Picassem a starými mapami a tisky...

Nebo kdo je víc šílený?

...................

linkuj.cz vybrali.sme.sk