Lucienne

"A prát v ruce nebudu! Prostě to po mně nemůže nikdo chtít. Když už nemůžu mít automatickou valchu, tak aspoň valchu ruční! Nejsem žádná masochistka na ruční práce. Fakt ne. Ještě pak skončím u domácího chleba a nezastavím se od sporáku a smetáku co bude týden dlouhý. Už to vidím v barvách tesla color, budu vstávat ve čtyři, aby měl chlapec na sedmou ranní čerstvé houstičky z vlastní troubičky. Ach Bože, kam to ten svět spěje..." zní můj myšlenkový monolog a při pomyšlení na vstávání ve čtyři si vzpomenu na Betty MacDonaldovou a její Vejce a já. Tiše se mi zvedne husí kůže při pomyšlení na to, že by mohl mít místo psů, koček, potkanů, hadů a dalších potvor ve svých snech slepičí farmu a její realizaci a už se vidím, jak v devátém měsíci těhotenství lezu někde s teploměrem v kurníkách a tiše se v duchu zatnu, že to fakt ne.

"Že prej až bude slavnej a bohatej, pořídí si valchu! Nasrat. Dostane jí už k vánocům. Žádný takový aby čekal až zahřmí, já mu na tu valchu klidně zabubnuju mýdlem s jelenem a udělám mu takový mejdlový vločky, že bude koukat. Jsme kuva v jedenadvacátým století a já snad budu vyvařovat v prádelním hrnci nebo co..." brmlám si cestou na autobus, který mě vyveze daleko za Prahu pro starožitnost jménem valcha.

"A to se v červnu Hanysek divil tomu, že mám kazeťák a používám kazety a nemám televizi a tak. V Praze... Kdyby tak věděl jak funguju teď. To už by vůbec nezachápal." jdou mi myšlenky hlavou. Autobus mi pochopitelně ujel, jak jinak. Budu tu teď v té slotě čekat další půl hodiny, protože vesnice je vesnice a mám vlastně štěstí, že autobus nejezdí třeba jen jednou za dvě hodiny. Zatra. Ovšem konečně si vyzkouším, jaké to je být ve frontě na autobus první. Sarkasta ve mně se mi směje a já si říkám, jestli nestojí za to vyrážet o chvíli dříve abych nechodila pořád pozdě.

Dostávám se přes pole lehce zelená až kamsi na periferii. Vylézám z autobusu a čekám. Čekám pět minut, deset minut, dvacet minut a je mi kosa a začínám být nervózní. "Kde je jenom ten chlap s valchou?" Mezitím zjišťuji, jak fungují autobusové zastávky na periferii. Ony totiž fungují jako přestupní body pro lidi s auty. Přijede jedno auto, počká na druhé, někteří pasažéři se vymění a jede se dál. Nikdo nečeká na autobus. Ani lucy už nečeká, jenom tiše modrá a skřípe zuby.

"Zatra valcha, zatra jednadvacátý století, zatra chlapi, který mají blízko k přírodě a nějaká civilizace jim je ukradená. Zatra zatra zatra ra... ra... ra..." To je kosa. Jak může být tak hnusně v +1 stupních za deště se sněhem a jak může být subjektivně mnohem větší kosa než třeba v mínus deseti.

Vidím přijíždět nějakého stařečka a s porozuměním sleduji, jak mu o kolo z první republiky z boku mlátí o rám taška s něčím velkým. To bude můj muž! Pomalu skřípavě vyrážím a rozhýbávám ztuhlé klouby, abych měla vůbec jak tu valchu udržet v těch zmrzlých prstech. Setkáváme se a odehrává se asi takováto situace.

"A opravdů na tem budete práát?"

"Eee...hmmm."

"No je to krásná prááce, to jako jóóó... No, hlavněé, žže vám to ulehččí žživot."

"Eee...hmmm," vytahuji peněženku a z ní padesátikorunu a hledám ještě pětikorunu, jak zněla cena v inzerátu.

"To nechte být, mladá paní..."

"Eee...hmmm... Tak děkuju za slevu..." červenám se jak socka největší... Zatím můj nejvíc zahambující zážitek od doby, kdy jsem bez práce... Sleva pět korun na valchu z důvodu soucitu osmdesátiletého stařečka s tím, jak budu prát... Kdyby tak věděl, že jsem mohla prát v ruce kdyby mi tu valchu neprodal...

"Jede vám to za dvě minuty tady z týý sstrany. Hezkou cestu a hezký váánoce."

Odjíždím a pohled na zelenohnědá pole krásně zoraná a určitě nádherně vonící ve mně probudí touhy z autobusu vystoupit a dotknout se půdy a nadechnout se z plných plic. Jak míjíme ceduli na přilehlém plotě, zasměju se pro sebe.

Totiž, informační cedule "Na Vydrholci" mně už dneska může můj den jenom příjemně dokreslit...

linkuj.cz vybrali.sme.sk