Lucienne

Ono takový třičtvrtě metrový had, to je snad horší na hledání víc než potkyš. Potkyš je sice taky malý, ale had... Had se prostě dostane všude. A zvlášť když se dokáže zvednout do výšky minimálně půlmetrové a je úzký jako palec, takže každá škvíra je pro něj dost velká. Ještě, že jsem nechala zaslepit tu díru k odpadu na toaletě u stoupaček.

"Amálko!"

Vracím si okamžik, kdy přišel přítel a ukázal syčící zběsilé cosi, co se mu kroutilo v ruce a bylo to fakt vzteklý. Pohladila jsem to a ono to přestalo syčet a zklidnilo se to. Chtělo to ke mně a tak jsme navázali kontakt, povídali jsme si a mazlili se a najednou to bylo krotký a už to ode mě nechtělo. A tak mi to dal.

Když mě to oblézalo, ani to nesyčelo a nechalo to sebou velmi manipulovat. Nevadilo mu nic. Nejvíc si hadýšek užíval, když se mi omotal kolem krku a hlava mu visela dolů na prsou nebo se mi zamotal mezi prsty levé ruky a tam visel třeba i hodinu bez toho, aby sebou hnul. Pravda, bez levé ruky jste jako bez ruky, takže jsem si užila hodinu s hadem, ale popravdě řečeno... Hadí ruka je trošku zvláštní na zacházení tím, že když se hodně rychle hnete třeba u debaty, když vyprávíte a gestikulujete, tak vám může prostě ruka začít syčet. Totiž, na aktuální novou mrtvou hmotnost teploty vašeho těla si zvyknete a už vám to ani nepřijde, dokud ruku nepotřebujete. Ale hadýškovi to přijde, že není žádná centrifuga.

A najednou mi bylo lehčeji a v cuku letu byl had v knihovně, kam se natáhnul když jsem byla v křesle. Chytla jsem ho za ocas a vytáhla dříve, než přítel dořekl, že radši ať vyndám knihy, že tohle je o přetržení hada. Celkově stav mého souznění s tou hadí bytostí definoval jako zázrak, protože říkal, že ta potvora byla vždycky syčivá, neměla nikoho moc ráda a tenhle had prý vůbec není typický mazlík. A že jsem ho nepřetrhla a nechal se vytáhnout, to prý je také malý zázrak. Ale prý si bude zvykat a ať si dám pozor na tu zmiji rohatou, až ji budu odněkud tahat a mazlit se s ní. Prý je docela jedovatá... Hmmm. Asi mu budu věřit. Nejdříve ale musím chytit Amálku...

"Amálko! Ty hadisko jedno zlobivý, pojď ke mně!"

Dneska se vůbec nechtěla utrhnout z mojí ruky a když jsem ji chtěla dát zpátky do akvárka, tak se mi tak zamotala kolem zápěstí, že prostě síla hada byla větší než síla lucy. A tak jsem ji měla na sobě a ona byla velmi spokojená. Byla spokojená na mně a ještě spokojenější byla, když najednou zjistila, že pod tou sedačkou na židli je volný manipulační prostor, kam se může stočit a být mi takzvaně přímo pod zadkem. Že by hadýšek vysublimoval z nějakého jiného důvodu? Byl snad pobyt pod mým zadkem tak náročný? Byl snad tak moc náročný, že jsem ho nějakým biologickým procesem rovnou rozložila na atomy?

"Amálko?!"

Když jsme seděli u sebe a povídali si s přítelem, Amálka se jednu chvíli odplazila ze mně na něj a za chvíli jsem slyšela akorát to, jak se ptá svojí vlčí fenky ležící mu po boku, jestli si náhodou neuto... Neuto... A tak říkal, že jestli ho ještě jednou můj had po...., tak mu to oplatí a šel tričko mrsknout do špinavýho prádla. Říkal, že ho taky nemá rád, ale rozhodně na něj ne.... . No a hadýšek se odplazil s možná trochu zlomyslným výrazem na hadí tváři zpátky ke mně. Spokojeně.

A po Amálce pod židlí nezbylo ani to ouno.

"Amálko... Vylez... Dostaneš rybičku... Vylez..."

Asi budu muset vymyslet nějaký přivolávací hadí rituál... Odešla jsem od židle asi na půl hodinky, nemohla jsem tam přece sedět kvůli Amálce celý den. Nebo mohla? Nebo měla? Jak vytáhnout hada ze židle, která váží přes deset kilo? Rozebrat židli? Rozebrat hada?

Had to vyřešil za mě. Být či nebýt? Plazit se či neplazit? On od toho rozhodnutí prostě zdrhnul. Ale kam zdrhnul, jak ho hledat a jak ho chytit, to bude teprve prácička za všechny peníze...

"Amálko, Amálko..."

linkuj.cz vybrali.sme.sk