Lucienne

Můj první náhled byl, že jsem prostě chtěla pomoci příteli, který nestíhal. A tak jsem i udělala. Bylo mu zatěžko mi tu práci dát, protože je prostě seriozní a nechtěl to na mě hodit jak tunu cihel. Fakt se vzpíral, ale přemluvila jsem ho. Koneckonců za to, že nestíhal jsem mohla já, tak co už se mnou, když mu to chci vynahradit takhle :)

Začala jsem tím, že jsem dost nejistě hledala pevnou půdu v oblasti odborných slovíček, na která bych překlad postavila. To máte stejný jak s mašinkama. Když to blbě přeložíte, dostanete něco úplně jiného, než očekáváte. Když jsem se přes tento zádrhel dostala, skončila jsem u řehotu, protože prostě ti lidé psali velmi zábavně o svých problémech, slabostech a co bylo nejdůležitější, o tom, jak zvítězili. Když jsem se totiž podívala na jejich situaci a na situaci svojí, přišla mi moje situace o dost lepší, i když v mnohém boji prostě úplně navlas stejná. A to už je co říci, když se mohu vymezit o někoho, kdo je na tom hůř než já a dokonce v tak hojném počtu. Pravda, sice tam nezaznívala taková slova, jako používám já tady, když už je toho na mě moc a potřebuju ukonejšit třeba od Wuweje a trochu potlapkat po ramenou s tím, že to bude všechno dobrý... ale zase tam zaznívala jiná slova.

Kupříkladu tam občas bylo slovo práce, pak třeba slovo peníze, potom slovní spojení nemít peníze, i slovní spojení mít peníze se tam objevilo. Panečku, kdybyste věděli, co ti lidé všechno dělali pro to, aby to zvládli... Jak to prožívali, co je bolelo a z čeho se těšili. Víte, docela mi to dalo školu.

Když jsem tak pomalu odesílala své překlady jeden za druhým jak papírové lodičky na druhou stranu podle toho, jak jsem je zrovna dopřekládala, vždycky jsem to vyšperkovala nějakou svojí hlubokou úvahou o tom, jak tu svojí aktuální činnost vnímám. No a nejdříve tahle psaná nadsázka začala smíchem, pokračovala menším smíchem a únavou, následně převládala únava a přemlouvání se k vůli a síle dokončit každou jedinkou větičku překladu, na závěr překladatelské jízdy finišuji pocitem spokojenosti a dokonce se i cítím lépe, než večer. Ušla jsem za tu noc cestu, která by mi třeba v denním shonu trvala mnoho dní, možná i let. Takový zážitek jen tak něco nenahradí, ale ani ho nevysvětlíte nikomu, kdo ho nikdy neprožil...

Vše je subjektivní, i ta realita. Vždyť já jsem žádala práci a dostala odměnu defakto bez práce. Dostala jsem mnohem víc, než jsem chtěla a něčeho úplně jiného. Posun od proklamované služby k výslužce byl naprosto jasný. Bylo to milé... nečekané... překvapující... potěšilo... Ráda dostávám dárky, zvlášť tohoto druhu. Také je dostávám velmi zřídka, ale když už, tak to stojí za to.

A dneska v noci to za to stálo... Ta cesta, kterou jsem procházela, byla uchvacující. Bylo tak zajímavé dívat se na sebe zpovzdálí a vidět, co vlastně řeším u každé věty, jak bojuju s výběrem slov, kde přidám na intenzitě emocí a kde uberu :) Vřele každému tápajícímu doporučuji překlad jakékoli věcičky z oblasti sociální, která dopadla dobře. Určitě bych totiž teď ráno vypadala jinak, kdybych četla samé prohry. Ale i to bych musela nějak zpracovat a překousnout a dalo by mi to dno, od kterého bych se odrazila. I prohra je dobrá volba...

A v tomto okamžiku smíření se svojí situací mi to nedá, abych se znovu nevrátila ke Kojotovu textu "Ten poslední vlak " a neocitovala z něj kousek... A užijte si toho pocitu, který ten text vyvolává. Je to totiž fakt pěkný pocit a když se člověk za něčím honí, tak ho ve své marné touze vůbec nedosahuje... Takový pocit se totiž dostaví, až když zastavíte a rozhlídnete se kolem sebe. A přitom v tom okamžiku ustrnutí utíkáte víc, než Alenka v říši divů a čím víc utíkáte, tím víc stojíte na místě a vnímáte...

"V době, kdy listí začínalo žloutnout a měnit krajinu v sešívaný plášť, sedával na Nádraží už jen ze zvyku. Podivil se, když najednou ucítil, že je mu tam dobře.
Pozoroval lidi pobíhající podél vlaků, nechal se dojímat loučeními milenců, čas od času tiše poseděl s nějakým bezdomovcem. Vlaky odvážely cestující k jejich cílům – k lidským cílům. Kojot seděl cíleně a bezcílně, nechával sebou proplouvat obrazy, myšlenky, smutky i radosti a poznal, že je to v pořádku. Že život, radost, štěstí, láska či zdraví jsou v pořádku a smrt, smutek, prohra, nenávist či nemoc jsou také v pořádku. Úspěch i neúspěch, pokrok i ustrnutí, paměť i zapomnění... Najednou věděl, že dokonce i zapomnění poznání, jež se v něm v těch dnech zrodilo, a opětovné podlehnutí temnotám bude v pořádku, přijde-li.
Poznal, že každý z ujíždějících vlaků je Ten poslední.

A vlaky ujížděly dál a dál..."

linkuj.cz vybrali.sme.sk