Lucienne

Jako jsem se teď několik měsíců zabývala tím, že jsem prozkoumávala oblaka a pohybovala se mimo většinovou realitu, pomalu se snáším na zem. Má oblaka zůstávají kdesi nahoře a cítím to tak, jako kdybych se při volném pádu při seskoku padákem podívala v těch pár sekundách nahoru a viděla nebe, jak rychle mizí z mého dosahu.

Pocit, který při tom mám je zvláštní. Je to spíš taková tíha, která už ani tak moc nebolí jako spíš tíží a obklopuje až na kůži. Je to jako "naložená práce", která mě uzemňuje. Znáte to. Najednou máte těžká ramena, ani se už nepohybujete moc lehce, spíš těžce dopadáte pod hromadou věcí, které Vás uzemňují. Kdybyste tu hromadu věcí na ramenech nenesli, kdybyste si nehráli na Atlase, mohli byste létat.

Můj včerejší úlet směr pokoření, poddání se tlaku zvenčí a mojí následné rebelie byl dnes, právě teď, zpracován a pochopen. Kdyby mi všechny zásadní věci připadaly pochopitelné tak rychle a téměř bezbolestně, jako proběhlo moje pochopení včerejška...

Byl to jasný záblesk. Na má ramena dopadla lavina reality a opravdu se stalo nepochopitelné. Četla jsem si dílka jedné mojí významné hvězdy až jsem došla k článku o struktuře universa. Práce byla v souvislostech obtížná na pochopení, na uchopení. Musela jsem zpomalit tempo čtení a pak jsem se zastavila docela. Podívala jsem se do dalšího díla někoho jiného, který zpracovával to samé, ale svým náhledem, jako reakci na předtím pochopené. Obě díla byla kvalitním odrazem daného tématu.

Daného tématu byla odrazem... To je to klíčové... Tam nebyla stopa humoru. Oni vlastně interpretovali dané téma, dané dílo bez toho, aby do toho dali sebe... Byl tam odstup od tématu, obecné pojednání, ne názor jejich.

To samé říká v jeho textu o orální historii pan Kašpar:"Dělat dobře řemeslo Oral History – zaznamenávat vyprávění jiných – znamená mít jednu důležitou vlastnost: ctižádost být druhý, nenápadný, ten vzadu. První je vždy ten, kdo vypráví, ne já, ON."

To je přeci to, co se po mně chce. Ne vlastní myšlenky, ale to, aby první byl ten, kdo vypráví dané téma, ne JÁ. Kdo jsem to vlastně já proti vesmíru?

Nechám-li mluvit pana Kašpara v mém studijním textu, tak říká:

"Protože nemluvíme o investigativní žurnalistice, ale o Oral History, nejdeme vypovídajícímu „po krku“, ale necháváme ho budovat si svůj příběh sám podle předem domluvených „kapitol“. Můj Lustig, např. je „Lustig o Lustigovi“. Nic víc. A tak to má být. Ti, co v životě Lustiga nespatřili, jej musí poznat, vtisknout si do hlavy jeho jazykový znak, jeho dikci, jeho charakter. A když jim někdo poví: To dělal Kašpar, mají odpovědět: Jaký Kašpar? Kdo to je?"

Vždyť je to o jednom a tom samém. Nechat tomu druhému prostor pro vyjádření. To, že tu na blogu píšu o svých pocitech, situacích, dělám si legraci sama ze sebe, přidávám ke svojí realitě kousek mého já, mého náhledu. Ale přidávám ho ke svojí realitě, ne k realitě těch druhých nebo třeba školního života, který není nic jiného než zosobněnou tvorbou stejně vzdělaných jedinců, kteří se stanou individualitami až ve svém soukromém životě.

Záblesk... Zatajení dechu... Zastavení srdce... Pochopení...

Už nebudu rebelovat.

Vždyť v těch pracích má znít ta daná osobnost, ne lucy. Tak to vidíte, někdy mají subjektivní boje velmi subjektivní důvod. Je to naše sebeprosazení, my sami...

Proběhla malá smrt ega ale možná místo pádu z nebes jsem se k nebesům o něco víc přiblížila skrz dotknutí se Země...

Mimochodem, záblesk byl tak silný , že mi odešel radiobudík . Aspoň si dokážete představit, jaká to byla síla. To může znamenat několik věcí – kromě toho, že už nemám radiobudíka to může znamenat, že už ho nepotřebuji, že už jsem se probudila...

linkuj.cz vybrali.sme.sk