Sypu si popel na hlavu, sociologii institucí roztrhám na mrňavé kousky pro tvořivost. Minule jsem paní učitelku překvapila místo práce s jedním textem rovnou prací s třemi texty a navíc jsem POLEMIZOVALA na téma asijská a západní kultura místo suchého resumé textu Krize rodiny od Sullerotové, kdy jsem se opírala o rozhovor s Li Kuang-jaem , nad kterým přemýšlím čas od času už několik let, protože je zatra dobrý a pokaždé si uvědomím, jak je pravdivý.
Když já mám v hlavě takovou databanku z přečtených textů, že je to opravdu mučivé nepsat kreativním jazykem a psát jenom suše přepovídaná fakta. To už nejsou moje texty, ale nějaký písmenný odpad, který mi vůbec nejde přes ruku a klávesnici.
Na minulé škole jsem se svými pracemi slavila úspěchy právě kvůli jejich netradičnosti, až nezvykle širokému záběru a spojováním věcí, které spolu měly společné velmi abstraktní rysy. Vyřádila jsem se, učitelé se zasmáli, pochválili, polemizovali jsme, bavilo nás to.
No, mám dvě a půl hodiny, jdu zatnout zuby a napsat suchý bezhumorný text, vycucaninu z osmi stránek na dvě. Takových textů musím napsat KAŽDÝ týden několik, tuším asi čtyři týdně z různých předmětů. Týdně... Uvědomujete si ten prznicí dosah na mou psychiku?
Mě to nebavííí...................... Když si představím další dva roky nudných textů... To asi nepřežiju...
A co když si na to tak zvyknu, že pak začnu psát blbě i tady? Co když se už ani nezasmějete? Co když se ze mě stane suchar, který bude vágním jazykem popisovat cestu od jednoho vědeckého textu k druhému?
Uvidíme... Snad to přežiju ve zdraví a to i duševním...
A doufám, že Vy taky... :)
