Lucienne

Sice nemám televizi, ale to neznamená, že jsem v takovém všeobecném přehledu úplně mimo. Nevím, buď jsme si s panem učitelem sedli ve výběru, nebo máme oba stejné záliby, popřípadě jsem už skoro jeho ročník. Faktem je, že jsem se aktivně chytala skoro jediná a strašně mě to bavilo.

Z té spousty filmů které jsem viděla, jsou slovy dva filmy, které ovlivnily můj náhled na svět totálním způsobem, když tedy zapomenu pohádky jako je Pyšná princezna a filmovou Werichografii. Byla to Ďáblova past od Františka Vláčila a Je třeba zabít Sekala od Vladimíra Michálka. To jsem byla jenom u vytržení z toho, jak to mohl někdo takhle natočit.

A co jsme probírali v Orální historii? Poslouchali jsme přímo nahrávku pro Český rozhlas Praha program Osudy, kde mluvil František Pavlíček a povídal právě o Vladislavu Vančurovi , Markétě Lazarové , Františku Vláčilovi, Skleněných oblacích a dalších zajímavostech. Hltali jsme vzestup a pád pana Galušky , který mluvil o výstavě v Montrealu 1967, nahlédli pod pokličku Leonardu Bernsteinovi , prostě dozvěděli jsme se strašně moc o věcech, o kterých většina z nás ani netušila včetně mne.

Protože jsem na Bernsteina trochu ujetá, teda trochu hodně a mnoho večerů jsem prozpívala s West side story v parku chráněna přítmím před cizími pohledy a bušením sousedů, trefil se mi pan Kašpar do nálady a shodou okolností i do kazety, kterou aktuálně poslouchám.

Jenomže, jako člověk nedokonalý a s jinačím hudebním vkusem než lidé kolem mne, jsem prostě v minulosti nemohla sehnat řádnou muzikálovou nahrávku jinak, než za hříšné peníze, které jsem prostě nikdy neměla a tudíž jsem čekala mnoho let na klíčový okamžik. Tím se stal silvestrovský večer před asi třemi lety, kdy jsem čistě shodou okolností narazila na rádiu Classic na tenhle muzikál v plné verzi. Bohužel zrovna probíhala venku nějaká slota, byl špatný signál a tak tuhle původní verzi přímo i Bernsteinem dirigovanou jsem si za skřípění zubů u točení prutem antény a pokládání kazeťáku na všechna možná a nemožná místa v dosahu šňůry natočila. A naučila jsem se na ni. Na jinou, kvalitnější leč pozdější verzi jsem si prostě nezvykla a stále používám tu svojí osvědčenou, chrastící s přecházejícím signálem. Pavlov by měl ze mě radost.

Ovšem co se nestalo. Milý pan Kašpar měl na cédéčku tu původní verzi, poznala jsem to po sluchu. Už si ji přehrávám na kazetu, no nemám já to štěstí? I mi jí svěřil do rukou a zítra mu ji vrátím na hodině, takový byl na mě hodný. Ještě se uvázal k tomu, že mi pomůže s diplomkou a poradil mi další kontakty na téma, které chci zpracovávat. Prostě jsem dneska skrze školu ke štěstí přišla.

Večerní představení "Další roky ve stejnou dobu" sklátilo smíchy do sedadel celé vyprodané divadlo včetně mne. Bylo to fajn. A byla to právě autentická výpověď jednoho mileneckého páru o nevěře, pětačtyřicet let provozované za různých životních okolností milenců a s dobovými reáliemi, která mě utvrdila v tom, že každý si žijeme svojí vlastní historii a tu může kdykoli někdo zaznamenat pro příští generace. Třeba ve hře, v muzikálu, v knize, v blogu.

Autentická výpověď očitého svědka...

Byl jsem tady... Fantomas... :)

Kde jste byli Vy?

linkuj.cz vybrali.sme.sk