Lucienne

Dnešní ráno potkyška vystartovala úplně stejně, jako každé ráno. Opřela se o vršek spodního umělohmotného dílu klece a čumákovala, co jí spadne do tlamičky. Už aby to bylo, říkaly její oči a její nadupaný postoj.

A přišla změna.

Nenechala jsem jí tam tak čumákovat a přešlapovat, i když to jsou takové naše hry – ona může vylézt a dělat alotria nebo cokoli jiného, ale tváří se jak medvídek očekávající mísu medu a podupává a přešlapuje si v tomhle postoji a zjevně jí to s těma ušima postavenýma v pozoru a žadonícím pohledem baví. Ona je komik ksichtér. Už kdysi Hanysek prohlásil, že mám smečku jak do cirkusu.

Takže jsem ji vzala na rameno a šly jsme dělat snídani. To ona vcelku ráda. Kolikrát je ovšem líná udělat krok, takže ji nechávám být a k ničemu ji nelámu. V kuchyni zjistila, co bude k snídani, kterou že to mističku dostane a já si s ní neobvykle laškovně povídala.

"No co myslíš, že dneska bude k snídani? Co si dáme? Dáme si jogurt? No to bychom mohly, že jo. No a kterou dáme mističku? Líbila by se Ti ta žlutá? Nebo radši hnědou?" Potkyška se podívala ke stropu, něco ve smyslu "Šmarjá, ty máš zase kecavou, tak co bude s tou snídaní holka?" a otočila se na rameni tak, když jí moje kecy naprosto nezajímají a dělala, že se kouká ven z okna. Buď totiž může koukat na to, jak připravuji jídlo a nebo se může koukat do kytek a z okna, to když se ke mně obrátí zády a k nosu mi strčí svůj zadek. To ona velmi dobře dokáže emotivně vyjadřovat své aktuální pocity.

Ale nenechala jsem jí a prstíčkem pohladila nad ocáskem. "Haló, kamarádko, pojď si se mnou trošku popovídat po ránu – potkyška se otočila tváří směrem ke mně. Co si do toho jogurtu dáme? Dáme si banána? Nebo mi ho zase zahrabeš v pilinách? A já si do toho přidám ještě jablíčko a tobě taky malinko nakrájim. Dáš si jablíčko?" Potkyška celá zpitomělá, cože jí to tam pořád povídám koukala na to, co jí do toho jogurtu přibývá, naklonila se až dopředu a začuchala čumáčkem. Netrpělivě mi přešlápla po ramenou tam a zase nazpátek, netrpělivá.

Ale to nebyl konec přípravy. Vytáhla jsem ještě med. "Dáme si med? Osladíme si život?" To už potkyška začala tancovat, podupávat a přeběhávat po rameni. Taková hostina! Med ona ráda.

Bylo to krásné udělat někomu radost. Když vidíte toho potkyška jak se těší, jak dává najevo radost, jak vás otlapká a ohmatá fouskama, jak přivře očka, když ho hladíte... To je mikrosvět, který je aktuálně ten můj malý, bezpečný...

Můj malý lék...

Jděte taky někomu udělat radost :)

linkuj.cz vybrali.sme.sk