Lucienne

To neberte jako rouhání, ale dneska jsem se vzbudila s pláčem. Jako jsem zde sama sebe prezentovala jako tvrdou ženu v příspěvku Schopnost plakat, tak mne lítost přemohla a opravdu jsem si zaplakala.

Naštěstí žádná nová smrt v dohledu, ale jedna událost letošního data mně dostala a to ve snu.  Vidíte, já ty svoje sny beru jako realitu a ona to taky často realita je, i když spíš její odraz. Postupem času jsem se naučila brát sny vážně, i když se stále učím je neházet za hlavu, protože i zabývání se sny prostě bere čas a síly.

Zdál se mi krásný sen o člověku, za kterého bych dýchala a opravdu pro něj udělala cokoli, co bych mu na očích viděla. Svoje nitro k němu zrcadlím v příspěvku Ovečka a ovčáci a když z mého života odešel, tak ve Smutnění.

Seděla jsem na jistém nám oběma známém prostranství u kulatého stolku. Byly tam keře, příroda, byl krásný den... On přišel a přisednul si ke mně. Nemluvil, nebylo to potřeba. Ani já jsem nemluvila. Souzněli jsme. Přišel číšník a on objednal k mé kávě ještě svojí kávu a tři čokoládové tyčinky Lionking. Dvě dal mně a jednu si nechal. Koukala jsem na toho lva na obalu, na tu energetickou bombu, spíš takový psychologický nabuzovač. Bylo to od něj krásné gesto. Jaké krásné věci vůči mně dělal v realitě, takové je dělá i ve snu. Neuvěřitelný člověk...

Byla to taková naděje do budoucna, jako kdyby na mne trošku dohlížel, když tápu nebo sejdu z cesty. Ta péče mě rozplakala. 

Ale abychom nemluvili jenom vesele... 

Víte, jak se ještě projevuje sen v realitě? Sním či bdím?  

Jdu se ještě jednou podívat do spížičky, jestli se mi to nezdá... Nezdá... Berkshirka zase zdrhla a tentokrát zbylé brambory, co byly uložené v bedničce na podlaze, ukradla a odnesla na několik vytypovaných míst – za nerozebratelnou kuchyňskou linku, za velkou stěnu plnou knih nebo za šatní skříň. Tak nevím, jak tohle vyřeším.

I když možná tohle je nejlehčí úkol ze všech, který na mě čeká do konce letošního roku...

linkuj.cz vybrali.sme.sk