Lucienne

Hlavně, že si tady na blogu pindám o svých naprosto nedůležitých životních situacích, na které si za takových sto let ani nevzpomenu...

Za osm minut půlnoc a zároveň deadline nejdedlajnovatější, jsem odevzdala elektronicky své první studijní resumé, které jsem zplodila za pouhé plné dvě hodiny. Jsem zvědavá, jak se to bude paní učitelce líbit, snad jsem to zas až tak nepoto...

Nebylo to ale jednoduché. Mám aspoň trochu pocit, že využívám svou hlavu. Poslední dobou nějak vůbec mám hlavu na to, aby mi nepršelo do krku. A taky abych měla na čem nosit vlasy. Dnešní nápad hodný puberťačky na základní škole byl – sukýnka ke kotníkům, krátké rukávky a do lehkých mokasínů bosky.

Když jsem se jela podívat do své bývalé práce za účelem nějakého toho slova a možná i jakéhosi činu, zjistila jsem v okamžiku změny své trasy, že mi autobus, na který jsem čekala dlouuuuuuuho, vedou už asi půl roku obklikou úplně jinudy. Autobus jel každých dvacet minut, ale kde jel! Nejel tam, kde jsem stála já a jel úplně jinudy.  

Úplně zmrzlá a modrá jsem cítila docela přesně umístění mých očistných orgánů, když jsem šla v práci na toaletu za řádného vrzání prochladlých kloubů. A to jsem si myslela, že taková jedna dvě sprchy studenou vodou denně mi dají pevný základ na budoucí zimu.  Zkuste si stát napůl nazí na úplně jiný než vaší autobusové zastávce půl hodiny, pak se přemístit na tu správnou a očekávat s husí kůží a cvakajícími zuby ten zatra au au au autobus. 

Naštěstí, taková jedna dvě sprchy studenou vodou denně dělají s imunitním a jiným systémem zázraky a je mi fajn, jako kdybych neriskovala.

Zkuste to někdy... 

linkuj.cz vybrali.sme.sk