Lucienne

Jak jste z posledních několika zápisků zjistili, situace odehrávající se u mně doma je velmi napjatá co do napětí v mezilidských vztazích tak i v elektrické síti a také až klasicky drtivá zvyšující se tenzí uvnitř hrnků a skleniček. Dalo by se říci, že obraz mých zbylých dvou a půl hrnků a čtvrtky skleničky je svým způsobem odraz můj neboli toho, co mi z mého světa letos zbylo. Moc toho tedy nezbylo, buďme upřímní...

A právě v takovýchto vypjatých situacích je zde zákeřně číhající kompenzační mechanismus, aby se Lucy prostě nezbláznila a nějakým způsobem mohla fungovat dál. Hranice možností lidské psychiky jsou nepřeberné a někdy stačí málo, aby se mysl opět vrátila do svých vyjetých kolejí. Jak málo stačí si můžete přečíst níže.

Bohapustá kompenzační fantazie proběhla za pomalu ubíhající cesty autobusem, kdy jsem přemýšlela o svém vzteklém rozpoložení a v duchu opět řvala jak raněné zvíře a lev v kleci chycený z důvodů své absolutní rozladěnosti.

Včera večer, když jsem v sobě tak dunivě křičela na toho, kdo způsobil ten zmatek v mojí duši, no nebudete tomu věřit ale fakt jsem měla pocit, že mi přilítla facka. Opravdu. Pak jsem se pochopitelně v duchu bránila, že neumí nic jinýho, než uhodit ženu. Že když se na nic jinýho nezmůže a situaci nedokáže udržet pevně v rukou, tak se nesmí divit takovýmhle koncům. Ten pocit nakousnutí zkaženýho rajčete už ve mně zůstal a projevil se i v tom sebezachraňujícím zákroku psychiky.

"Vidíš to, co děláš! Pořád se snažím a k čemu to je? K ničemu!" křičím na něj jako ukřivděná vyprovokovaná ženská, která má velmi určitý pocit, že k tomu má prostě právo.

"Už mi nezbyla ani jedna sklenička." říká a tak nějak rychle se přiblíží na dosah ruky. "Všechny se včera v noci tak nějak rozbily." říká rozhodným tichým hlasem. "Jedna po druhé se roztříštily, jako kdyby do nich někdo střelil vzduchovkou."

"Vidíš, co děláš. Aspoň v tom žalostném počtu skleniček nejsem sama." vyjadřuji se s jistým pocitem zadostiučinění a mám z toho trochu škodolibou radost.

"A navíc mi nějak odešly i žárovky. Nevíš náhodou jak se to asi stalo?"

"No to vůbec netuším, ale opravdu v tom nemám ani takhle málo prsty." lžu jako když tiskne a když se přiblíží ještě blíž ke mně, tak vztáhnu proti němu v pomyslné obraně ruce a v lustru, co nad námi svítí, se ta jediná rozsvícená žárovka rozletí na tisíc kousků a začne být šero.

Chytne mě za ty napřažené ruce za zápěstí, opře mě o stěnu, která se tam nějak objevila a přiblíží se přibližně na velmi blízko. Na svém hrudníku cítím svoje ruce dané k sobě, zároveň jeho ruce držící mě za zápěstí, nemohu dělat vůbec nic, ani se vztekat, je to velmi uklidňující. Hlavu mu opírám o hruď a nemám sílu se mu podívat zblízka do očí. Taková ta správná mužská převaha, ženy jistě tuší, o jaký pocit jde.

"Pusť mně." šeptám.

"Nemusíš tohle dělat. Vůbec to nemusíš dělat, nemáš k tomu důvod. Už ho nemáš. Už je to v pořádku..." vyznívá jeho poslední věta do ztracena.

Pocit marnosti se rozplývá v té láskyplné náruči a já se probouzím do zbytku dnešního dne. Už vím, jak se cítí zachráněná princezna ze zámku, který byl sto let v područí spánku.

Ona se totiž cítí jako teď já...

linkuj.cz vybrali.sme.sk