Lucienne

Ještě jsem Vám neříkala, jak jsem pekla buchty, že ne?

No, to jsem si takhle jednou řekla, že upeču buchty. Protože jsem byla odjakživa samostatná a pro sebe, nikde jsem se péct buchty nenaučila – ani doma, ani u příbuzných a s přáteli kecáme o životě místo kecání o vaření.

Začala jsem tak, že jsem si koupila buchty v pytlíku, ať to nemusím řešit. Potom jsem podle návodu dala jedno celé droždí s vodou nebo mlíkem nebo co to bylo – už je to taky let – do hrnečku, takovýho půllitráčku. No a taky cukr, mouku, prostě přiměřeně, přiměřeně...

Během několika minut jsem chytala vytékající tekutinu po kuchyňské lince. Pravděpodobně jsem to posléze nalila do mísy s moukou a zamíchala. No mísou... Spíš miskou... Těsto začalo utíkat z první misky, z druhý mísy, z třetí mísy, uteklo na skříni (aby mělo klid a nerušily ho závany průvanu) a uteklo i na koberec u topení (aby mělo stabilní teplo a nebylo šokovaný zimou u stropu). Doslova a do písmene hrnečku vař. Chytat těsto je stejné jako chytat vodu, když Vám přeteče dřez. Prostě to nechytíte.

Z počtu dvaceti buchet avízovaných na pytlíku v návodu na použití jsem díky skvěle vykynutému těstu udělala asi padesát čtyři. No a jak jsem tak tvarovala ty buchty, zjistila jsem, že nemám v kuchyni ani jeden pekáč. Tenkrát jsem toho opravdu moc nenavařila a jediné, co mi vždycky šlo, byla bábovka. Takže jsem ty buchty sázela do hrnců a hrncáků a malých hrnců, jenom jsem tedy byla opatrná na to, aby neměly umělohmotnou rukojeť. Jo a myslím, že jsem buchty ze strategických důvodů šetření mých nervů nedávala ani do té mojí vysoké hliníkové formy na tu výše řečenou bábovku. Odloupávat buchty z těch varhánků se mi fakt nechtělo.

Buchty se postupně připalovaly v těch hrncích, pečení bylo velmi nerovnoměrné a asi jsem musela některé pokusy vyhodit, myslím, že i s jedním hrncem.

No, nakonec po asi pětihodinovém procesu pečení buchet jsem se zařekla, že už nikdy, ale opravdu nikdy nechci pečení buchet ani vidět a zatím jsem to dodržela a pečení těch "pravých českých" nechávám na více zdatných dobrodruzích, co si z cesty na Aljašku a zpět udělali pětihvězdičkovou dovolenou. Zase ale umím dobrou bábovku.

No a jak to souvisí s tou roztrpčeností? Totiž všechno mělo svůj vývoj. Jedna z mých blízkých kamarádek má aktuálně velmi, ale opravdu ošklivě nevyrovnaného muže, který jí – dalo by se říct – týrá. Samozřejmě u popisů praktik na ní aplikovaných vždycky spravedlivě vybuchnu, co to je za neuvěřitelnou drzost a souznívám s ní. Když se k tomu přidají ještě moje aktuální akce s chlapama, které v jistých okamžicích vyznívají dost zoufale, tak se to spojí a já spravedlivě vybuchnu nastřádaným vztekem, protože příliš mnoho chlapů v mém okolí ubližuje příliš mnoha ženám a nedají si říct a nedají si říct. Zbývají uplakané ženy, roztrpčené, ponížené a degradované na tvora do kuchyně. A to umí upéct i ty zatracené buchty.

Včera jsem se rozjela odpoledne, pak napsala večer drsný příspěvek, ale tím večer nekončil. Tak jsem se vytočila, že jsem nemohla spát až do tří do rána! Usnout jsem nemohla, srdce mi chtělo vyskočit z těla a já vedla nahlas dlouhatánský monolog k celému chlapskému pokolení až do sedmýho kolene. K jejich nevyrovnanosti, schopnosti být neuvěřitelně nadřazeným pánem tvorstva, samolibosti a pýše, se kterou si myslí, že to v životě vyhrají. Nějaký soucítění, láskyplné emoce, iracionalita a hezký zážitky jim prostě nic neříkají.

Ráno jsem se vzbudila spíš dopoledne. Vyprahlá jak studna na poušti, nic moc hezkýho ve mně nebylo, ani klid ani odstup a víceméně jsem si s vypouštěním přeteklé nádoby s emocemi vypustila snad všechno a vyprahla jsem.

Takže na výsledný výrobek – tedy na mně – se po rozhořčeném večeru a noci koukat nedá (kruhy pod očima), mluvit se ním nedá (vyprahlost a odcházející roztrpčenost láskyplně nezažehnaná cizím pyšným nadhledem), jednat se s ním nedá (neochota se domluvit), smát se s ním nedá (nějak není čemu), jíst se s ním nedá (ať si uvaří, když je tak chytrej!), jít na procházku se s ním nedá (ty mně kůži, já tobě pazourek) a upřímně – to, co bylo napsáno na pytlíku s instatními lidskými vztahy opravdu není to, co se z toho upeklo.

Tak možná vyhodit... Což jsem taky udělala. Tečka.

Když selžou všechny pokusy o normální mezilidskou komunikaci, chyba asi nebude na mé straně...

linkuj.cz vybrali.sme.sk