Lucienne

Imatrikulace na druhou, tak by se dal nazvat den, kdy jsem byla na imatrikulaci kámošky. Stály jsme spolu ve stejné aule, stejně jako před čtyřmi lety v jiné aule na jiné imatrikulaci a opět spolu začínaly studovat. Jenomže teď to bylo odlišné – já stála vzadu jako návštěvník a ona skládala slib. Nicméně byly jsme spolu, bylo to takové podporující.

Fotila jsem co se dalo a že se toho moc nedalo, pedel vypadal jako ze středověku, asi mu platili i za zjev, celkově mladí profesoři, bylo to důstojné a hodné dokumentace. Kámošce jsem dala obrovskou lilii, co jsem jí vybrala v květinářství, ať má radost.

Že by z ní radost nějak tryskala, to se říct nedalo. Tak jako obecně:"Sis´neměla dělat škodu..." a tím to haslo. Po obědě v provaznické hospodě na zahrádce jsme šly kouknout po krámech.

"Kde máš kytku?" dím já v půlce Václaváku.

"Jsme jí na tý zahrádce asi zapomněly..." odvětila úplně v klidu kámoška. "Žádný vracení nebude teďka, vydržela tam půl hoďky, vydrží dál." pro kámošku pohoda jazz, já si říkala, že jsem se na to mohla vyprdnout. Zase na druhou stranu jsem si nepamatovala, kde přesně jsem si vyřizovala na Václaváku průkazu na MHD, takže jsem ji táhla nahoru na Muzeum a tam kolemjdoucí také nevěděli, takže nás zase poslali na Můstek. Skončili jsme opět ve vestibulu Můstku.

"Kam půjdeme? Doleva je to pro legitku, doprava pro zapomenutou kytku." velí mi můj neomylný orientační smysl.

"Pro legitku! Nejdříve pro legitku a pak se tedy vrátíme pro kytku, jestli tam teda ještě bude." Kámoška je už unavená a bolí jí nohy, není vůbec naložená a nějaká moje kytka jí může být ukradená. Zamrzí to, ale co můžu dělat...

Vlevo samozřejmě nic takovýho jako informace o MHD nebylo a tak jsme šly zpátky doprava vestibulem. Ne že by mně nehřálo u srdce, že jsem sice orientačně naprosto neschopná, ale kdyby se ona rozhodovala srdcem, tak by zabila dvě mouchy jednou ranou a měla i legitku i kytku najednou – kdyby ji teda ještě někdo neodnesl, protože lilijka byla fakt krásná a fakt mastná... Smála jsem se tomu opravdu od srdce, na každýho dojde.

Kámoška si šla stoupnout do fronty k okénku, já se šla podívat po kytce. Když jsem se vracela s kytkou, ona šla z té příšerně dlouhé fronty mně naproti, čula jsem průšvih.

"Nemám fotku! Musím sem jindy!" Situace se rázem vyostřila a nějaká kytka jí zase byla fuk. Vzpomněla jsem si, že její fotku mám už asi dva roky v peněžence, takže by se to dalo nějak udělat. Jediný problém byl v tom, že jak jsem utopila peněženku v Africe, tak se mi ty fotky nějak slepily a ona zrovna byla pod jedním moc fajn chlapíkem zespodu festovně přilepená.

Zkoušela jsem jí na ty slepený obrázky nalít vodu, ale ten malej "Rajec" má nějaký nový zavírání, takže to pořád neteklo a pořád a já zmáčkla flaštičku pořádně... až jí voda vystříkla na oblečení. Chudačka malá! Její jediná naděje se skrývala ve fotce, kde byl na ní nalepenej nějakej chlap, bolely jí nohy, mokrej pupek od vody a ta příšerně dlouhá fronta před ní, jestli se nám to povede odlepit. Ale pozor! Mýmu chlapíkovi se nesmělo nic stát, to byl základ. Ke konci ho sice roztrhla, ale šikovně...

"Mám u tebe novou fotku." apeluji na ni.

"Vidíš, kdybych ti ji nedala před dvěma lety, tak by mi teď nemusela chybět a nemusela jsem si ji poškrábat kvůli tomu, že se tobě na to nalepila jiná fotka!" byla příjemná kámoška. A aby si nezadala s pěknou čarodějnicí, tak dodala, že mi půjčí negativ, ať si nechám přidělat. Tak to už jsem úplně padla na zadek. Tak já se tady snažím a ona je celej den příjemná a milá jak ledová kostka. Zahrkalo ve mně a vypěnila jsem.

Nakonec jí i tu poškrábanou fotku uznali, dostala legitimaci, uznala, že nejsem úplně k ničemu a posléze jsme se rozešly do svých směrů. Ale celý den byl opravdu nezapomenutelný, holt všichni máme svoje dny. A někdy nás dohoní i činy, co jsme udělali před lety. 

linkuj.cz vybrali.sme.sk