Lucienne

jako ten penízek dnes hozený

do studny na Můstku

hozený a přece neviditelný

zapadl do prachu kdesi

k okraji kamenného roubení.

Být skrytá a pracovat se skrytým,

taková jsem já,

světlo ve tmě, naděje v hlubinách,

pro ty, kdo neumí v temnotě číst,

to snad účel můj je, i cíl...

Dnešní den mi dal hrozně moc,

ale jakmile se začne něco dít

po takové době úpěnlivého volání,

vždycky tě to hodí jakoby do medu,

a jsi zpomalená, doslova nevěříš

svému snažení, svému výsledku, své intuici...

Bojíš se a zároveň to chceš a zároveň  nechceš

přece se neprodáš lacino...

přece se nenabídneš příliš draho...

radši by ses vůbec neměla nabídnout,

abys nebyla zraněna.

Verdikty krouží kolem mé hlavy,

Petr se brání, je stále tady,

cítím ho vedle sebe,

snad podává mi ruku,

neviditelný ve tmě...

Je mi to líto, že nemůžu dát stejnou odezvu,

něco ve mně spadlo do hlubin,

on to musí vytáhnout a přijmout do sebe,

pořád chci splývat,  neumím to jinak,

muž a žena jedno jsou, tělo i mysl.

Bez muže jsem nic,

ale i to nic má právo na život,

na existenci,

i nic je bod.

jsem ničím a čekám být někým...

ale i to nic je mi milé,

milejší jako samo Absolutno

nad námi, kolem nás a v nás...

Ztratit se v ničem můžeš stejně jako ve všem

záleží na úhlu pohledu...

ty mě chápeš, přítelkyně z nejmilejších...

Iracionální, emocionální, ženská...

zkušenost...

DĚKUJU ALUŠKO!

linkuj.cz vybrali.sme.sk