Lucienne

Ne, že by byl takový rozdíl mezi časově nezaostřenou Lucy – dítětem a časově nezaostřenou starou puškou Lucy, která se furt ještě snaží střílet kredity a zasáhnout alespoň terč, když už ne černý. Na místo osudového setkání jsem dorazila – kupodivu – přesně na minutu. Vzhledem k tomu, že fakulta mojí nynější alma mater se přes léto přestěhovala a tohoto roku se stěhovala již dvakrát, naprosto jsem netušila, kde leží. Podvědomý reflex číst z papírů jenom to, co mi vyhovuje a navíc si ještě místo uloženého papíru nebrat do hlavy, vždyť je přece důležité to, co mám v hlavě a ne kde jakej cancák leží, mi trochu zapeklil, ale opět jsem to zvládla jenom s lehce napravitelnými škodami.

V první řadě při stěhování z práce, kdy se kamarád objevil o den dříve a já balila stylem když "tohle" takhle naházím do krabic, tak se ten zbytek vejde do těch velkých modrých pytlů, kterých bylo nakonec šest. Plus krabice. Plus nějaké igelitky. Plus já a kytky. Smutný, ale pozvánku do školy už jsem prostě po tomhle chaosu nenašla. Když jsem si o dokumenty napsala do školy, podali mi lehce nepřesné informace a tudíž jsem prostě nebyla na zápisu, ale šla rovnou do učebny, jak bylo psáno v rozvrhu, který jsem naopak dostala. Hmm, to jsou ty napravitelné škody. Pondělí to napraví.

Ráno jsem pochopitelně vstávala o půl jedenácté, potkyšky v noci řádily jak kdyby jim za to platili, sice mají otevřenou možnost dostat se ven, naprosto však netuším, proč v půl třetí ráno, sotva člověk na chvilku zabere, ta moje potkyška jakýmsi záhadným způsobem vyšplhala na skříň a tam nahoře chrastila s náhradní klecí, opuštěným potkaním kolotočem a mojí voděnkou ve vysoké skleničce, která je tak elegantní a tam se přece potkyši nemůžou dostat.

Můžu bez uzardění říct, že probudit se z komatozního tvrdého spánku asi po hodině tím, že slyšíte šramot na skříni přesně naproti vaší posteli a která se navíc ve stínech začne hýbat, protože převislá kytka ze skleničky se má najednou živě k světu a vedle obrysu klece je kus jakéhosi čehosi, které se hýbe sem a tam (potkyška sundala snahou vylézt na oblou klec šátek, který klec kryje a jak na ní spadl, nevěděla jinak, než pod ním chodit sem a tam ve snaze se z něj dostat) je lehce překvapivé a skoro by se jeden lekl cože se mu to tam na skříni urodilo.

Když jsem přemýšlela nad tím, co na sebe, zavrhla jsem svojí obvyklou černou, zelenou možná, zkusím ten kostým, co mi přízeň přešívala a vůbec jsem se v něm necítila. Cítila jsem se hrozně, vypadala jsem hrozně, takhle prostě nemůžu zahájit školní rok. V okamžiku, kdy jsem se převlékla a hodila oblek na židli k počítači – ano, správně, už jsem pospíchala – tak jsem si na něj a zároveň na polstrovanou židli a na tašku, ve které jsem měla všechny věci, vylila skoro celé trojdeckové logrové kafe, protože kafe jsem prostě nějak nestihla dopít. Pochopitelně kostým byl v té rychlosti nejblíže a tak posloužil jako utěrka a na krásné smetanové béžové se nyní vyjímá Rorschach v kávovém vzorku. Hamba mi. Zelená vyhrála.

Naštěstí jsem kromě zápisu všechno stihla, první dojem je dobrý. Vlastně víc, než dobrý. Byla jsem "ten přemlouvaný", o kterého se učitelé "perou" a který může zvážit výhodnou nabídku ve formě připravené přednášky a možnost si ji zapsat. O fakultu je frkot, zahraniční profesoři si tam podávají kliku, aby tam mohli učit, na předmětech se z důvodu vzbuzení zájmu studenta používají dvě rafinované metody na jeho zaujmutí – hosté z oboru na přednáškách a vyslání studentů realizovat projekty různých grantových organizací v praxi.  

"Budeme rádi, když tu budete studovat, jsme rádi, že jste si vybrali naší katedru, děláme všechno proto, aby všichni studium ukončovali včas, největší prodlevy mají paradoxně denní studenti, kombinovaní si to dokážou efektivně zorganizovat a končí většinou přesně za dva roky. A když přijdete zítra, poznáte našeho hosta, který tady bude pro vaše dotazy, ale to si zatím necháme jako naše překvapení pro vás."

Nějak nikdo nepůsobil nervózně, každý učitel znal svojí cenu, na jednoho chlapíka se rozhodně těším, budu s ním trávit prostor jedné třídy celou tuto neděli a i dál. To byl teda šamstr, džentlase můžu. A tenhle byl teda kapitální kousek. Nejenom, že má něco evidentně v hlavě, ale taky v srdci, evidentně se o dámy z katedry staral a když viděl, že schází židle, okamžitě donesl i během povídání dvě – jednu pro vedoucí katedry a druhou pro opozdilce, co by jinak postával u dveří a styděl se jít až dozadu k ostatním.

Co můžu prohlásit jako první pocit, který přetrvával po celé dvě a půl hodiny, které k nám učitelé mluvili, že je to sehraný tým, což bylo vidět a hlavně cítit. Jeden tým, jeden přístup a nestydím se říct, že to je přístup "pro studenta". Mám z toho radost. Sice jsem tam byla snad nejstarší, ale co nadělám, no...

Někdy si říkám, že asi budu věčný student. Až se budu v těch sedmdesáti po x-té zapisovat třesoucí se rukou do školy a těšit se jak prvnička do lavice... Zatím mně to baví, je to stále dobrá hra.

Také máte rádi hry?

linkuj.cz vybrali.sme.sk