Lucienne

Saďour:"Sany, pocem ty p*čo, pocem ti řikám, dělej... dělej ti řikám... co tam děláš ty k*rvo, dělej než ti nakopám pr*el, dělej pocem!" křičí onen člověk.

Toto slýchám denně, ráno, během dne, v noci, den za dnem, měsíc za měsícem, řekla bych rok za rokem, ale tak dlouho tady zas nebydlím, abych mohla machrovat s rokama. Za tu dobu jsem prošla různými stadii možných reakcí na tohohle patologickýho násilníka, který se chová k psovi jako k poslední šlapce v zaplivaným pajzlu. Šlapce, který ani nezaplatí a která jde jenom za pár facek a může být ráda, že z toho vyvázla tak lehko.

To, že kolikrát přemáhám vylití kýblu studený vody z okna na toho bídáka, popřípadě koupení kamery – kterou jako správný jeskynní člověk taktéž nemám – a točení jeho extempore den za dnem, včetně bití psa a jeho nešťastného kníkání, které potom odevzdám s trestním oznámením na policii. Kupovat kameru z tohohle důvodu mi ovšem připadá dost blbý důvod, spoutat sama sebe hlídáním jednoho bídáka a udělat si z toho jeden z cílů běžného dne.

Co však dělat? Jak pomoci? Občas zastávám názory, které třeba někdo nebere, ale použití přiměřeného násilí je jeden z nich. Jedna facka vydá za tisíc slov. Tady bych ovšem použila aspoň cihlu v ruce nebo paralyzér nebo tak něco. Je to ještě bránění cizích práv a nebo už msta za to, co jsem za tu dobu musela vyslechnout a nemohla zasáhnout? Co to vlastně je adekvátní reakce na zadržované emoce, ať už je to ponížení vlastní nebo neschopnost zasáhnout v ponížení cizím a je úplně jedno, jestli lidském nebo zvířecím.

Někdy si myslím, že usekávání prstů za krádeže, popřípadě useknutí ruky by nebyl tak špatný nápad. To hlavně v tom případě, kdy vidím řádění dětských nebo dospělých gangů. Možná, kdyby viděli, že prokazatelně přijdou o ruku a to ve zkráceném trestním řízení, tak by do toho nechodili tak masově.

Co vlastně ve mně vyvolává takovéhle násilnické pocity? Nemožnost se ubránit sama? Nemožnost toho, aby se vůbec někdo zastal mne? Když si někdo silný známostně nebo fyzicky zahraje na boha a posledního soudce a nikdo se prostě neubrání? Absence funkčního právního státu? Říkám právního, kde se člověk domůže práva, neříkám policejního, protože to není to samé.

Můžete mít policejní stát, který je prolezlý skrz naskrz korupcí a nic se nikam nikdy nedostane a nikdo není nikdy za nic potrestán. Vše prochází. Většinou to tak bývá. Když už je někde moc a má ozbrojené složky na výkon moci, nastane byrokracie a boj pro boj sám. Násilí se stane standardem, že moc je vykonávána a chráněna, paradoxně před násilníky. A tu se znovu ptám, co násilníky vyvolalo? Jaká akce vyvolala násilnou reakci?

Ale zpátky k našem člověku, mohu-li tu kreaturu vůbec tak nazývat. Několikrát za tu dlouhou dobu jsem se ozvala, šla jsem k němu a trapně, ale jinak to nešlo, jsem ho žádala o to, aby toho psa nechal být, aby na něj tak nekřičel, že ten pes nic nedělá, že je hodnej, tak proč to všechno.... Poslal mě do háje s tím, že dokud ho nemlátí, tak je všechno v pořádku a klidně můžu jít na policajty,  jestli chci. Chachá chachá, klidně můžu jít na policajty, že oni stejně nic neudělaj a byl si jistý. Až moc si byl jistý. Třeba to je policajt, co já vím.

Jednou, když jsem kolem něj šla s kamarádkou a měla trochu náladu, řekla jsem nahlas, před ním, že to je ten zlej pán, co tejrá ty psy a hodně rychle zapadla do domu. Bylo to k něčemu? Nebylo. Byl to takový můj silácký  výkřik do tmy, který vůbec nic neřešil a byl úplně zbytečný. Byla noc a jemu stačilo pár kroků a dostala bych do úst. A jsme zpátky u té ochrany.

Nedávno tu před okny zbili jednoho hocha. Byla noc. Jelo auto proti autu, obě musela zastavit. Z jednoho auta vylezla parta týpků, vytáhli z druhého auta jiného kluka, zbili ho, ukradli mu klíče, auto, mobil, všechno, krev tekla, šílený řev, dvě v noci. Pochopitelně jsem se řevem pod okny vzbudila, ale co dál? Když se kluk zvednul ze silnice a zhodnotil ztráty, zeptala jsem se ho (z okna), jestli nemám zavolat policii nebo jestli něco nepotřebuje. A víte, říkala jsem si, co bych dělala, kdyby opravdu něco chtěl, třeba abych sešla dolů a nějak mu pomohla v ty dvě ráno, když jsem věděla, že gang je nedaleko. Říkala jsem si, co to je asi za chlapce, když nechce zavolat policii – akce trvala tak dvě tři minuty – a klidně odchází, i když je od krve, s natrženým rtem, bez ničeho. A bála jsem se, abych se do něčeho nezapletla. Neměl by se mě totiž kdo zastat.

Je tohle právní stát? V době, kdy potřebujete odvahu, abyste se rozhodli mezi tím, jestli vůbec jít svědčit a nebo nesvědčit pod pokutou padesát tisíc a to už jenom v případě, kdy přiznáte, že jste něco viděli. Slepý svědky miluju, ale můžou dělat něco jinýho? Bližší košile než kabát a kdo má rodinu a nebo i ten, kdo jí nemá, na kolik si cení svůj úsměv, svoje zdraví. Na těch padesát tisíc, když nepřijde k soudu? Na to, že prostě nic neuvidí? Na to, že nic zásadního neudělá a radši bude schovaný do čtyř zdí a bude neslyšet a nevidět a .... nežít?

Institut křivé přísahy tu ani řešit nebudu, i když jsem si ho vědoma, ale kdo už se dostane ke svědčení, ten se prostým algoritmem dostane do situace a) křivá přísaha, b) změnit výpověď c) všichni si dáme do držky navzájem, protože když není právní stát a dobré soudnictví a nezkorumpovaní policisté a malí Colombové, co hrají pro pravdu a ne pro cizí/vlastní prospěch, je to akorát pobídka k tomu, aby si lidé začali vyřizovat věci sami. A lidé se hravě změní v dav a dav, ten lynčuje. A zase jsme u toho násilí – vezměte něčí týrání, žádnou spravedlnost, zločinci se nebojí ničeho nebo jsou nezpochybnitelně nevinní, přihoďte ve správný čas a správné tmavé místo takových pět deset dvacet padesát Lucy a z člověka pak asi moc nezbyde.

Kde je vůbec ta hranice, kdy končí tolerance a začíná lidskost ve jménu spravedlnosti na zemi? Lidskostí myslím nejenom konečně ten soucit s druhým, postavit se za něj, ale také možnost sklouznutí k násilí, jako prostě jedné ze stránek lidské povahy, základnímu instinktu, který společnost přetvořila do formy papírových zákonů, nehmotných pravidel pro její fungování. Tady prostě tohle nefunguje.

Ten stát, ve kterém žijeme, má mnohokrát blízko právě k násilí z důvodu absence možnosti dovolat se spravedlnosti. Ale co chceme po státě, který akceptoval Beneše a nevzbouřil se. Akceptoval Hitlera a nevzbouřil se. A dokonce čtyřicet let akceptoval Sovětský svaz a přizpůsobil se. My se prostě vždycky přizpůsobíme jakékoli šibenici a máme místo páteře kus lana. Mocní rozhodnou a my to prostě nějak přežijeme. Je to sice strategie srabácká, ale my si z toho hovínka válíme ty svoje kuličky a hlavně, že žijeme.

Co mám já povídat? Já jsem tam nežila těch čtyřicet let, že. A já, i když teď přemýšlím, jak se zachovat k tomu, co je za zdí, za oknem, v tom velkém světě, který začíná ulicí, a je to prosté násilí, já bych prostě asi skončila někde se smetákem nebo u krav nebo tak něco. Prostě jednou by mi ta moje huba vylítla a já bych to prostě těch čtyřicet let nevydržela. Já to vím. Zbabělec neboli ten, co jde s proudem, jsem jenom dočasu. A zvlášť, když mi sáhnou na to, na čem mi záleží, to jsem velký válečník a jdu proti všem.

A vida, kdyby ten pes byl můj, tak ten člověk je už knokautovanej lidským golemem, protože nic jinýho by ze mne asi v tu chvíli nebylo. Člověk s ohněm vevnitř, s pevnou pěstí a se sakra vysokým prahem bolesti. To si myslím teď, ale udělala bych to doopravdy? Nebo by mne zlomilo pomyšlení na to, že to stejně nedám a ve finále o ten svůj mizerný život přijdu, ale mnohem méně bolestně než teď, když tu hlavu zvednu.

Když jsem tak zamachrovala s tím zvoláním "Svobodáááááááááá" z filmu Statečné srdce tady: http://lucienne.bloguje.cz/388619-a-dej-mi-silu-abych-vydrzela-.php , tak v tu chvíli jsem se cítila, že prostě statečná jsem. Nikdo k řezníkovi nešel, jenom já. Ale jak bych se zachovala, kdyby to nebyl doktor, kdybych byla právě v té blbé situaci, kdy by mi šlo o kejhák. Řekla bych:Se*te na to chlapi, děte domů, za ženama a děckama" a nebo bych prostě do toho konfliktu šla? Nevím.

Paradoxně se v mém okolí nedávno opět našel jeden chudák, který začal ubližovat z pouhé radosti ubližování. Zkoušel to dlouho, mám vcelku hroší kůži, ale po pár týdnech dušení a pomlouvání a manipulování davem a vůbec různými malými dárečky pro mne to prostě přehnal a sáhnul do takových vod, kdy už právě nastal ten okamžik, kdy jsem si říkala "A jak tohle teďka vyřešíš? Co s tímhle uděláš? Tohle je finále, víc už si nechat líbit nemůžeš..." a i když to byl chlap, a měl dva metry a měl formální autoritu, tak jsem ho prostě a jednoduše inzultovala.

Ale to zase já jsem byla takovej machr, že jsem to vyřešila mezi námi a neudělala jsem to před lidma, narozdíl od něj jsem si zachovala i při tomto aktu násilí úroveň. Pak zaslzel z facky pěkně z dobrých osmdesáti centimetrů rozmachu pravou rukou a že jsem tu nikdy netvrdila, že jsem tintítko. Víte, ptal se proč... Zatloukat, zatloukat, zatloukat, to mu pak bylo prd platný. Kdo tohle ty chlapy učí... Řekla jsem mu, že jestli si nepamatuje proč, ráda mu to zopakuju další den, až nebude tak nalitej, že si to nebude pamatovat.

Od tý doby se mi vyhýbá a když už se mnou musí být v kontaktu, tak jde na pět metrů daleko. Bojí se mě. Sranda, že... Člověk jednou pozvedl hlavu na desítky jeho pokusů o mé ponížení a on se bojí. A to jsem mu opravdu fyzicky neublížila a ani moncla neměl. A bál se. Udělala jsem dobře? Zjevně ano. Ale použila jsem násilí, které by si zaprvé žádný člověk neměl vůči druhému dovolit a zadruhé, už tuplem ne žádná žena. Jsem kvůli tomu míň člověk? Jsem kvůli tomu víc člověk? Nejsem na úrovni stejného člověka, který tohle denodenně používá na zvířata nebo lidi? Nejsem to samé, jenom v ženské podobě? Kdo to rozsoudí, když právo není a etika? Kde je etika? Kam se poděl i byť jenom Guth-Jarkovský se svou etiketou. Tam nemluvili o bití mužů a už vůbec ne žen.  

A všechno jenom proto, že nikdo nezvedl hlavu a nezastal se mne. Každý mlčel. Co se domůžu práva tady v právním státě? Nedomůžu. Kde není svědek, není zločin. A ve chvíli, kdy mlčí i muži, se prostě žena musí zastat sama sebe, jinak z ní bude jenom nic, hadr, kterým si kdosi bude pucovat lakýrky. Tam to pomohlo, ale co s tragédií psa pod hrubiánovou pěstí?

A ještě jednou, naposledy, se vrátíme k našemu násilníkovi, co tejrá toho psa co ten pes je živ. Dneska se zastavil se známým pod mým oknem a povídali si:

Násilník:"Ty p*čo, ku*vo, Sany, pocem vole! Sem řek ke mně p*čo. Dělej, než tě rozmlátim a pohodim tady kočkám za žrádlo. Sany! Dělej vole, pocem!"

Známý:"A co děláš vole, takhle po večerech? Dobrý?"

Násilník:"Ale vole, chodim tady s tou p*čou, to je taková zmr*ka, šílený. Vona chodí žrát to shnilý žrádlo tam, co jsou ty kočky vole, a pak má bolesti. Pocem Sany p*čo, než tě rozkopu do žrádla a hodim tě tu do křoví. Dělej!"

Lucy v duchu:"Hlavně, že na ní vždycky řveš, když přecházíte ulici, takovýhle zastírací manévry, kam na to chodíš..."

No, večerní chvilka zmarné filosofie nemůže skončit jak jinak, než mizerně...  Surovec i se známým po krátké epizodě odešli svojí cestou, já jsem tu opět sama se svými myšlenkami, ke kterým mne vyprovokovali a výsledek nula. A i když tenhle text měl být o postoji mém a defakto postoji společnosti k násilníkovi, jehož nálady schytává pravidelně pes, vykouklo z toho ve finále to, jak se stavím k násilí já ve společnosti. Hmm, ale jak jinak, opět praktický výsledek nula :) Jenom takový řečičky, to řvaní na toho pejska asi vždycky vybudí temné emoce... Co by, kdyby...

Jak to bude dál? Nevím... Já to totiž asi nedokážu vyřešit. Tohle není na facku. Tohle je tak na to, začít znovu, od dětí... A děti se učí od rodičů.

 A rodiče?

linkuj.cz vybrali.sme.sk